5P

Potutelně přítulný pětiměsíční prdící pucek :) 

Babeta jezdí cvičit

Jsme holky akční a jen co jsme se vzpamatovaly z šestinedělí, chytly nás roupy. A holčičí roupy, to není žádná sranda. To taky jednoho může vyjít dost draho, taťka může potvrdit :) S Babeťátkem nám ale zatím stačí málo. Tak jsem si například já, od malička zapřisáhlý lenochodec, stáhla mobilní aplikaci na počítání kroků a počtem oddrncaných kilometrů se překonávám. A to navzdory tomu, že ji (tu aplikaci) podezírám, že se občas fláká a nepočítá.

Procházky jsou fajn, ale chyběl nám lidský kontakt. Miminkovské plavání jsem zavrhla a přihlásila nás na miminkovské cvičení na suchu. Člověk musí sice překousnout pár přiblblých říkanek, ale když to berete jako specifickou součást jedné etapy, tak to dáte :) A naše paní cvičitelka je naprosto skvělá, takže krom zmíněných přiblblých říkanek na požádání sype z rukávu i spousty dobrých tipů a rad.

Mojí hlavní pohybovou aktivitou v předmatřském období byl tanec. Čistě amatérský, nic závodního - nemám hudební sluch ani žádné zvláštní nadání, prostě se jen tak nějak ráda hýbu do hudby :) Orientální mě baví už více než deset let (začala jsem s ním už v pubertě, když jsem hledala využití pro mé nově nabyté ženské tvary) a v poslední době jsem ho pro zpestření prokládala vším na co jsem narazila - delší dobu jsem vydržela například u zumby (když ji předcvičuje přeučená lektorka aerobiku, nechává mě chladnou, dostane mě jen, když má řádné grády), single salsy a bachaty (chci se umět hýbat i na španělské fiestě), nebo u ladného port de bras (v mém podání pravda o něco méně ladném). S Babetkou pak ale přišel časově nespecifikovaný taneční útlum.

Jak moc mi tanec chybí mi ale došlo až na ukázkové lekci tance s dětmi v šátku! Babetka se nosí celkem laxně, z uvázání rozhodně není odvázaná, ale ani neřve a tak jsem se rozhodla uchopit příležitost. Po první lekci, na kterou jsem šla s obavami (a z ní pak s rozpaky - ale lepší než nic), jsem nás upsala na celý kurz a dobře jsem udělala, je to čím dál lepší! Babetka to bere shovívavě a já jsem nadšená.

Takže jezdíme cvičit a tančit, kalendář se nám plní a roupy máme pod kontrolou. Prozatím :)

Kočičí

Volný den, volný program. Tak se kočkujeme :) 

Pomalu se dostáváme k první kočko-miminkovským interakcím. Ze situace jak nám zhýčkaná Lolinka přijme lidské mláďátko jsem dopředu plašila a vymýšlela preventivní opatření. Konzultovala jsem s veterinářkou. Pak jsem trochu víc plašila a preventivní opatření realizovala. 

1. Z hygienických důvodů jsme vyměnili staré kočičí vybavení za nové (Lolita má 7 let, bylo na čase).
2. Do obývacího pokoje a nově i do ložnice jsme pořídili škrabadla s ležením, aby měla své výsostné území. Zatím je stále ke spaní bojkotuje, ale myslím, že na ně ještě přijde řada, až se Babetka pořádně rozpohybuje. 
3. Nábytek pro miminko jsme sestavili dříve a nechali ji se s ním seznámit - prozkoumat ano, obydlet ne.
4. Dohnali jsme mírně opožděné kočičí očkování a odčervení (Lola je čistě domácí, hřešili jsme na to a pravidelnost nám trochu uletěla).
5. Na veterině jsme dostali tip - napíchnout do elektriky pohodu navozující kočičí difuzér. Tady se účinnost těžko posuzuje, ale myslím že mu po návratu z porodnice vděčíme za mnohé. 
6. Věnovat se jí před porodem i po něm. V tomto bodě uznávám své mezery, hormonům neporučíš a ty teď určují priority jasně. Naštěstí tady spolehlivě funguje Babeťák a já se snažím. 

Celé těhotenství byla Lolinka skvělá hlídačka, ostatně na celodenní siestování nemusíte dlouho přemlouvat žádnou kočku. Působení hormonů se ale bohužel úplně nevyhnula a my museli řešit náznaky falešné březosti, se kterou jsme se potýkali už několikrát během minulých let. Nezašlo to ale nijak daleko, až konce se mnou zůstávala klidná a vyrovnaná, spávala mi klasicky za hlavou a někdy i stulená u bříška. 

V nové sestavě jsme se pak doma sžili naprosto přirozeně, Lolinka si přišla Babetku několikrát očichat a tím pro ni byla věc vyřízená. Od té doby ji jen chodí jednou za čas průběžně zkontrolovat, aby se neřeklo. Zato zájem z Babetčiny strany roste :) 

Nedělní narozeninová

Ležím rozkošnicky poskládaná v ohybu kojícího polštáře (stálý a nepostradatelný postelový parťák již od druhého trimestru s Babetuškou v břiše) a zasloužený odpočinek mi kreslí úsměv na rtech. Za uplynulý týden bych si zasloužila panáka Babeťákovi narozeninové whisky. Skromnost stranou, návštěvu tchána a tchýně jsem zvládla skvěle :) A za osmnáct let až si na tohle vzpomenu ho naleju i Babetce, protože mě v tom nenechala a projevila se jako skvělá parťačka - byla nejzlatější, když bylo potřeba, a párkrát si ukázkově zařvala, abych mohla sbírat kredity za učebnicové uklidnění kojence (trik je v tom, že nakonec odpadne vždycky, chce to jen klid a vydržet). A to nepočítám bonusové kredity za španělštinu! Babeťák musel část týdne do práce, takže tři dny byly jen na mě a na mém konverzačním umu. Ach, jsem prostě dobrá :) 

Mimo klasický koloběh ustálených činností jsme během sedmi dnů zvládli i čtyři přespolní výlety, což je slušné skore. O jeden se postarala komerční nákupní zastávka v Ostravě coby náhradní plán pošmourného odpoledne. V rámci druhého jsme se podívali do dlouho odkládaného muzea Tatry v Kopřivnici, v přidružené expozici věnované Emilu a Daně Zátopkovým jsme k údivu všech objevili památeční ocenění z Baskicka. A konečně, sobotnímu přednarozeninovému obědu společně s mými rodiči spojeným s procházkou po Kroměříži předcházel páteční výlet na Hukvaldy. 

Hukvaldy jsou poslední dobou naším oblíbeným cílem, procházka nádhernou oborou s vysokou možností spatření místních zvířecích obyvatel (minimálně u bronzové lišky máte jistotu) je kouzelná, kavárna v oboře příjemná, výhled z hradu dechberoucí (říkal Baběťák, stydlivě přiznávám, že mnou je tento kopec zatím nepokořen - jednou za to mohl náš líný pes, jednou moje rostoucí břicho, potom plačící Babetka a tentokrát maminčina bolavá noha - na vrchol se tedy vydal Babeťák vybavený kočárkem a tatínek). S obědem jsme se spolehli na tip místního a vyzkoušeli restauraci U Námořníka. Dámy a pánové, tam nás rozhodně neviděli naposled! Nádherné místo, božské jídlo, příjemný servis a přebalovací pult s hygienickými potřebami k dispozici na toaletě jako bonus. 

A teď už jen nedělní nicnedělání okořeněné narozeninovou příchutí, která tentokrát kombinuje haribo medvídky, sýrové koule, karamelové bonbony a nové Star Wars. May the force be with you!

Los abuelitos

Španělská babi a děda jedou za Babetou!

Když se o půl sedmé konečně rozdrnčí zvonek, vyskočíme s Babetou z postele (tedy od právě rozdělané rozvíjecí aktivity, samozřejmě) a letíme se vystavit obdivu právě příchozích přímořských prarodičů :) Poprvé a naposledy se viděli, když měla čerstvoučká Babetka dvacet dní, a přestože pravidelně posíláme fotky i videa, čtyřměsíční rozdíl je u miminka neuvěřitelný a způsobí takové španělské nadšení, že se dům otřásá v základech a Babetinku rozpláče. Je to ale děvče statečné a po chvilce si už zase hlasité nově příchozí zvědavě prohlíží a večer před spaním se dokonce nechá ukolíbat u dědečka v náručí. A dnes už je bere automaticky jako součást smečky a nadšeným výskáním předčí oba dva. 

Čapí rande v semiškách

Pondělní safari procházka, aneb proč je dobré bydlet v cizím městě :) 

Dnešní procházka měla jasný cíl, rozchodit nové semišky. Hledání lesa tím vypadlo z programu, boty jsou světle béžové, bylo potřeba se držet asfaltu a vypadat civilizovaně. Na cizím městě je skvělé, že je stále co objevovat a procházka se snadno může zvrhnout v dobrodružnou objevnou výpravu (koloniální choutky asi chytám od manžela, ten to má přece jen zakódované v genofondu). Na základě dnešní výpravy tedy slavnostně definuji novou trasu, pracovní název - dolů a doleva. 

Po překonání počátečních nesnází (rozuměj rušná silnice a úzký chodník) jsem se mostečkem přes potok plný rybek dostala mezi tak pěkné milé malé domky a chaloupky, že už jsem jen hledala, kde si zapíchnu ceduli "Tady bude Babetino". Úzká cesta se klikatila mezi domy, zahrady, podél potoka, tu strom, tu skála, výletnická idyla kousek od baráku. A pak najednou koukám a v potoce kousek ode mě pan čáp. (Samozřejmě, že jsem už dřív čápa viděla, jen mě překvapil a byl fakt blízko a fakt velký!) Čapím krokem se vydal proti proudu potokem a já s kočárkem vedle něj cestičkou. Hotové blízké setkání třetího druhu. Tak jsme se spolu chvilku loudali stejným směrem, byl tak blízko, že jsem slyšela čvachtání jeho nohou i klapot zobáku, když zahlédl pod hladinou něco chutného. Pokusu o ještě intimnější kontakt zabránily semišky, byly sice ze slevy, ale na skok do potoka pořád ještě dost drahé. 

Po čapím dostaveníčku mě nabuzenou kolonizačním úspěchem opět u původního mostečku dostihla zvědavost. Když jsem na něco tak pěkného narazila na jedné straně, co pak musí být na druhé? Tam byly cestičky hned dvě! Jedna vzhůru divočejší asfaltkou, jedna podle potoka divočinou. A já tam v těch nových botech! No jasné, prozkoumala jsem obě, aspoň už vím, jak blbě se čistí semiš. 

Nahoru to byl jen kousek kolem zahrádky s koněm a dvěma poníkama, cesta končila malým hřbitůvkem na kopci s výhledem. Pěkné místo, my hřbitovní holky to umíme ocenit. Cestička divočinou byla tajemnější, potok nabral nečekaných rozměrů dokonce s obřím splavem. Kam až bych se po ní dostala jsem ale nezjistila, najednou to kolem mě začalo být všechno tišší a ponurejší a u první vybydlené polorozpadlé stavby, když jsem začala nadskakovat při každém prasknutí větvičky, jsem to zbaběle otočila a metla zpátky, hlava nehlava, semišky nesemišky. 

Trocha adrenalinu hned při pondělku, tento týden se ještě máme na co těšit! 

Trumpetistka

Zatímco my tady netrpělivě vyhlížíme další úspěchy na poli sportovním, Babeta se rozhodla změnit obor, jede v hudbě! 

Naučila se prdět na rty a děsně jí to baví :) S prdícím objevem se už probudila a provází nás celý den. Prděli jsme v posteli, na procházce, na poště, prdíme na sousedy, na pána ve frontě i na povinnosti.. Dejte nám chvíli a poprdíme celý svět! ;) 

1 - 2 - 3

První ráno po druhém dni matek se probouzíme všichni tři v řadě zase doma v našich postelích. Babeťak zaklapne budík s každoraní mantrou ještě pět minut a přitulí se. Já výjimečně souhlasím, mezi šprušlemi postýlky vidím, že můj malý budík má ještě půlnoc. Mrknutím na druhou stranu zjišťuji, že sluníčko jsme asi zapomněli u babičky. A do třetice, palcem na noze zkontroluji mimopeřinovou teplotu. Brr, opravdu není kam spěchat.

Víkendování se povedlo. V pátek jsme začaly třígeneračním čistě dámským (mamka, já a Babet) výjezdem do olomoucké metropole. Hlavní záminka byla čerstvě pražená káva pro dědečka, dlouhá nakupovací abstinence ale způsobila, že jsme nakonec řádily jako černá ruka :) Výsledkem je Babetčina obnovená garderoba ve velkosti 80(!), růžovou mikinou zrůžovělá babička, utíkací kalhoty pro obě (běhu se nevěnujeme, jen jsme stále v poklusu:)), dárek pro babičku španělskou (tak krásná kabelka, že mě uvádí v pokušení) a místo bot krtečkovské šaty s kapsama. A to kafe, samozřejmě. Jen kavárenský sedánek nevyšel, když nám přišel na mysl, zjistili jsme, že je půl sedmé a domů jsme dojeli za doprovodu Babetčiny hladové fanfáry.

Sobota byla krásná, co do počasí i milé společnosti - strávili jsme ji v pohybu na procházkách s kočárem, jen doprovody jsme střídaly. Babetka kulila oči na nové tety i na vojenský pluk a šermíře, kteří zrovna předváděli své umění u zámku (ne že by toho opět moc viděla, kulila hlavně při ranách z děla).

Neděle pak už klasicky ve stěhovacím módu (potřebujeme větší auto!) i s klasickou podvečerní nedělní melancholií. Těším se, až ji Babetka bude umět zvládat i jinak než hurónskym řevem. Třeba skleničkou Martini s maminkou :)

Timeout / Pubertální čtení

Tak už zase čtu i něco jiného než Ronju. Ze začátku jsem si to nedovolovala kvůli vypadávání z role. Mám klasickou nemoc knihomolů, když se začtu, zapomínám na čas i na svět kolem sebe. Naplno se nechám vtáhnout do děje, beru na sebe problémy i pocity hrdinů a žiju to. Babetka mi do života přinesla tak naplněnou a intenzivní reálnou realitu, že mi najednou nějací rebelové, princ a krásné šaty byly úplně fuk (ano, dostala se mi do ruky První, závěrečná část trilogie o nerozhodné holce, a ano, nebylo to nic moc, ale dočíst jsem to musela). A taky jsem se potřebovala vyspat.

Realita s Babetkou mě dostává stále stejně, ale některé úseky začínají být přímo pro mimorealitní vnímání jako stvořené, jako třeba postýlkové hlídky. Takže si dovolím číst. Krásná literatura jde ale na čekačku, volím oddechovky, aktuálně sjíždím nabídku v žánru young adult. Z produkce CooBoolínů jsem se po sériích Selekce, Divergence a Drahokamy (všechno bavilo, ale jednou stačilo, ještěže mám čtečku a nemusím všechnu tuhle literaturu skladovat) vrhla na První a Druhou stříbrnou knihu snů. V hledáčku mám i Rudou královnu, nebo třeba Školu dobra a zla nebo cokoli, co mi ještě cvrkne do nosu (mám velký a žánrově tolerantní nos;)). Vzdala jsem zatím jen Divotání, u Šepotání jsem si ještě říkala budiž, ale Divotání bylo už moc mimo i na mě. A to je co říct :) Takže čtu a hledám, něco, co mě dostane jako Hunger games, nebo něco, co mě bude bavit jako Měsíční kroniky. Hunger games už jsou profláklé, ale Měsíční kroniky berte jako můj osobní tip, sci-fi Popelka a její parta vede :)

Mezi svátky matek

Tento týden, tedy týden mezi svátky matek (Španělé ho slaví první květnovou neděli), jsme se rozhodli změnit vzduch a obšťastnit naší přítomností nově titulované prarodiče (české, návštěva španělských je trochu organizačně komplikovanější a navíc je už za dva týdny uvítáme u nás). Plán je jednoduchý, já tu na plný úvazek vegetím, bloguju, čtu a procházkuju, Babeťák za námi dojíždí na noc a Babetka okouzluje. Babičce pomáhá udržet duševní rovnováhu při začátku květnového maturitního maratonu, s dědečkem zajde na tenis, seznamuje se s tetkama. A dnes navštívíme i prababi a pradědouška, to bude radosti jak na Starém bělidle :)

Z praktických záležitostí jsem tu zvládla třeba zubaře, u nás nemůžu najít nikoho, kdo by mě pochopil (jsem ten nejvyděšenější pacient jakého si umíte představit a pusu neotevřu jen tak na někoho). Dobře to dopadlo, pusu jsem statečně otevřela, trochu mě povrtala, osmičku pochválila a ještě si ji můžu nechat. Jen doma jsem se musela komplet převléknout, byla jsem zpocená durch.

Jo, a taky tu je les :)

Jazykování

Už z předchozích postů zvídavý čtenář již jistě vytušil, že u nás doma nejsme národnostně jednotní. Zatímco já jsem zdejší, můj muž je Španěl a Babetka má nakročeno k dvojímu občanství. Zatím je oficiálně taky "jen" Češka, ale ambasádní jednání už je na spadnutí. Jinak jsme ale celkem normální a na první pohled byste to na nás nepoznali. Alespoň dokud nezačneme mluvit. 

Doma plynule přecházíme z češtiny a španělštiny do angličtiny a zpět a do toho se občas oslovíme baskicky, asi abychom udrželi okolí ve střehu. Z důvodu zrychlení provozu si běžně na otázku odpovídáme jiným jazykem než byla položena. Angličtina je pro nás příznačná železná košile, v době seznámení jsme ani jeden nemluvili jazykem toho druhého a lámaná angličtina byla naším jediným komunikačním prostředkem a do teď jsme ji ještě neukázali odbourat. Postupem času i vztahu se nám oběma angličtina dostala pod kůži, vypilovali jsme ji, protože jsme si potřebovali rozumět. Přesto bych spíš řekla, že pro jazyk sice máme cit, ale ani jeden z nás není gramatický guru. A to je taky hlavní důvod, proč si myslím, že bychom před Babetkou měli naši anglickou komunikaci omezit. Tento cíl se zatím s úspěchem nepotkává. 

(Ne)systematicky taky za ty roky přirozeně pronikáme do jazyka toho druhého. Babeťák už dnes po šesti letech na Moravě mluví česky skvěle. Stále mě umí rozesmát roztomilými novotvary, gramatika v psaném projevu ho míjí, předpony matou a koncovky, jak sám říká, má v pr.. no, až tam :) Já, vzhledem k tomu, že stále žijeme tady, mám ještě dost mezery v aktivním vyjádření se, ale pasivně většině konverzace rozumím - jen vlastní komentář dám dohromady asi půl hodiny po změně tématu. 

No a konečně baskičtina se nám do toho okrajově plete, protože právě z Baskicka můj muž pochází. Není sice Bask až do morku kostí, jeho rodiče se do Baskicka přistěhovali a on a jeho sestra jsou tak první generací v rodině v Baskicku narozenou, ale malému poznamenání se nevyhli. 

Jak na nás nakonec spustí Babetka a jak se s tím vším multikulturalismem v praxi popere se asi necháme překvapit.