Babetoviny 2

Babetí letní poločas telegraficky

Babičkování

Babetka je za červenec nejzlochtanější miminko vesmíru. Střídavě byla obdivována DP (domácími prarodiči) i PP (přímořskými prarodiči), kterým zdatně sekundovali obě domácí prababičky a jeden pradědeček. V seznamu chybí jediná přímořská prababička, snad se nám ale i tento rest podaří brzy splnit.

PP

Koncem měsíce skončila i historicky nejdelší návštěva PP a loučení bylo zase o něco těžší.

Doba příkrmová

V průběhu jednoho měsíce jsme se dostali na čtyři kašoidní jídla denně.

7S

Směle stylová Sněhurka, senzační skřítek, sedmiměsíční světlonoška! 

Pohododpoledne na horách

Přes všechny domácí práce, do kterých se u nás naši PP (přímořští prarodiče) nadšeně vrhli, by málem zapomněli, že jsou u nás na dovolené! Tak jsme jim to připomněli a všichni se jedeme chvilku nechat hýčkat. 

Babeťák má konečně volný den a může si nás všech užít dosytosti. Jako cílovou destinaci volíme Wellness Hotel Horal v Beskydech, výběr je sázka na jistotu, podobný "odpočinek na otočku" jsme si dopřáli i loni na podzim (s Babeťátkem v břiše). 

Hýčkáme se programově už u oběda i na procházce kolem golfového hřiště (nikdo z nás to nikdy nehrál, ale odpaly hráčů sledujeme se španělským nadšením). V šatně před termálním bazénem je na chvíli pohoda vystřídána panikou, jak na tak malém prostoru převléknout najednou čtyři dospělé a nemluvně, která jde také ruku v ruce s úvahou, jestli to celé není úplně zbytečné, protože šance, že Babetka při prvním smočení nožky propukne v nezadržitelný řev, je velmi vysoká. 

Při vstupu se tedy hvězda trochu lekne, ale nakonec s námi v teplé vodě vydrží krásných dvacet minut. Druhý poločas v šatně dáme o poznání organizovaněji a během pěti minut jsme oblečené zase venku. Zajímavé, tak rychle bych se v době předbabetí nikdy ven nedostala.

Nadchází vrcholná chvíle celého wellness odpoledne, PP a Babeťák si užívají masáže a já s Babetkou chvilku zase jen pro nás dvě. Při procházce lesem objevíme kouzelný skřítčí domeček a zbytek času se válíme na terasovém gauči a necháme se obsluhovat milým číšníkem. Pohododpoledne jak vyšité. 

Jeskyňářka

Babeta a její indiánské léto jede k permoníkům. 

Že máme slabost pro lesy, se ví. Co se neví, je, že se občas rády chodíme bát pod les. 

Teplice nad Bečvou jsou lázeňskou oázou, kterou ruší rušná silnice. Jakmile ale dostanete do ruky teplý lázeňský oplatek, ruchy se vyruší samy. 

Po průchodu přilehlým parkem kontrolně koštnu pramen na kolonádě, Babetka se nechá chvilku hypnotizovat kašnou s vodotryskem a pak už spolu s PP (přímořskými prarodiči) vyrazíme vzhůru do podzemí. 

Zbrašovské aragonitové jeskyně jsou jediné zpřístupněné jeskyně hydrotermálního původu u nás. Jejich přírodní kouzlo zprostředkovávají unikátní krasové jevy, "onyxové" povlaky stěn, raftové stalagmity a krystalické agregáty aragonitu. Minerál aragonit dostal své jméno podle místa, kde byl poprvé popsán, a to ve španělském Aragonu. PP kvitovali tuto informaci horlivým přikyvováním. 

K fascinujícím ač neviditelným jevům této jeskyně patří plynová jezera. Hlubinné zásoby kyselky uvolňují velké množství oxidu uhličitého, který je těžší než vzduch a který tak tvoří souvislý několik metrů mocný plynový polštář. Při procházení návštěvní trasy tak jdete ve výšce/hloubce horní hranice tohoto polštáře a smrtelné koncentrace oxidu uhličitého míjíte jako jezera. Už jsem zmínila, že se jedná o perfektní výletní místo pro rodiny s dětmi? 

Pokud by vám jeskynní adrenalin nestačil, na protějším kopci najdete naši nejhlubší propast a nejhlubší jezero, jehož dna ještě nebylo dosaženo. Že by další výborná aktivita pro děti? My si ji ale necháme na příště. 

Na návštěvě u Harryho

Vybíráme vysokou školu. Bradavice jsou jasná volba. 

Ok, tak ještě ne, ale skoro. 

Zatím jen s Babetiškou taháme přímořské, právě přijeté, prarodiče po památkách. Tuhletu pitoreskní potteroidní stavbu máme ve veliké oblibě. Stejně jako Harryho :) 

Modří moravskoslezští už vědí, pro neznalé, vítejte v Hradci nad Moravicí. 

Nutno podotknout, že dávnou kolonizační schopnost Španělů ti moji současní trochu postrádají. My než zdoláme vzdálenost od hradní brány na nádvoří, stačily by indiánské tamtamy povolat příbuzné ze třetího kolene. Bohužel zbytečně, zhruba po této vzdálenosti už někteří z naší výpravy potřebují čůrat, někteří přebalit a někteří panáka. 

Ale ne, že bychom si to neužili, to my zase jo. A ještě nám to samozřejmě děsně slušelo. 

Kdyby Vás Harry náhodou úplně nebral, nově si nastěhoval i Lociku :)  

Galilei vítězí!

Tak jsme se dočkali! Otočky jsou naše nové hobby :)

Zaříkáváčka

První říkanky z mechu a.. jehličí :) 

Brambora, ta za to může, ta to všechno začala. 

U obligátního gesta při "neviděla, neslyšela" se Babeta vždycky tak rozchechtá, že tuhle říkanku už umí celá rodina. V barevném leporelu Kutálí se ze dvora máme jak ji (i když neustálým přeříkáváním už u nás zdomácněly všelijaké zkomolené verze) tak spoustu jiných, a menším písmem v závorce i s nápovědou, co k říkance dělat příslušnou končetinou. 

Mít moře na dvoře máme coby tip od Erwína, a i když se u něj netancuje, tak nás baví moc. Pološpanělka díky ní získává tucha, jak to chodí na moři a jak paří námořníci. 

Nesmí chybět ani legendární Mraveneček v mini mimi provedení. I když legendární je hlavně pro mě, Babeťákovi tahle verze s obrázkovým čtením dává zabrat. 

Život v lese nás vrací do našich luhů a hájů. Milé říkanky představují lesní kulturu v realistickém světle, neopomíjí myslivce a připomínají i ochranu přírody. 

Povídání V krátkých řádkách o zvířátkách je osvěžujícně originální a oceňuji, na dětskou literaturu, širší slovní zásobu (takového gaviála jsem si musela i vygooglit). 

Ve sbírce se nám vyjímá i jedno parádní retro, Šla kočička k muzice četla moje maminka mně. Ulítlé říkanky často nemají hlavu ani patu, ani ruku, ani nohu..

"Spadlo ti to. Asi vítr."

Trosečníci na zahradě

Poslední chalupové ohlédnutí a zběsile barevné prosluněné fotky z trosečnických dní na chalupě. Aspoň jednou jsme mohly vytáhnout tyhle parádní prťky :) 

Ach ta chalupářská rána

Babiččiny chalupářsky naducané peřiny, tak akorát správně vrzavá postel, vůně půdy mísící se s ranním vánkem profukujícím netěsnící okna, měkké ranní světlo a my dvě. 

Empiricky odzkoušeno, že na chalupě je potřeba spát více než čtyři noci v kuse, aby člověk  správně chalupově zpustl. Aby se přestal děsit všudepřítomných pavouků (ok, toho na gauči jsem se lekla i desátý den pobytu, ale ten byl fakt velkej a na gauči, chápete?), aby vytrénoval močový měchýř a přesvědčil ho, že sestupovat v noci z vyhřáté peřiny do tmy a zimy toaletového sklepení vůbec za tu úlevu nestojí, aby neřešil hygienické prohřešky, aby zdivočel pobytem venku, aby bral kamenné schody po dvou beze strachu. 

PS: Minutu po pořízení téhle fotky jsem Babetku strčila babi do vedlejšího pokoje a letěla do výše zmíněného sklepení. Noc udržíš, ale ráno už prostě musíš. 

Hvězdy na Hvězdě

Další výlet indiánského léta, tentokrát v rámci chalupářského výsadku

Hvězda je nutnou zastávkou každého chalupování. Kaple ve tvaru hvězdy na výběžku Broumovských stěn má svoje kouzlo. A tak u ní každý člen rodiny musí mít fotku, čím dřív, tím líp :) 

Ke kapli vede úžasně fotogenický klenutý kamenný most..  

..a za kaplí je schovaný a kamennou zídkou chráněný vyhlídkový ochoz. 

Z Hvězdy se dá dlouhou procházkou dojít zpátky na chalupu, upřímně ale doznávám, že bych nevěděla kudy. Proto jsem jak z jara hleděla na sestru, která asi v rámci dělání dojmu na Babetčina potenciálního strýčka, neježe cestu našla a s ním prošla, ale ještě mu na každé křižovatce nadšeně vykládala další možnosti trasy a kam se dojde kterou odbočkou. Já teda ty místa samozřejmě taky všechna znám, ale jejich lokace a možná geografická spojení mi poněkud splývají. Jako malá jsem tudy procházela se slepou důvěrou v průvodce kompletně zasněná a coby pubertou zmítaný jedinec pak značně zpruzená, že něco musím. Takže teď jsem zpátky v té původní fázi. 

Tak mě napadá, že obdobně to mám s houbařením. Nejdřív jsem si jen tak lítala po lese, pak už jsem byla nucena houbařit, kteroužto aktivitu jsem bojkotovala celým svým já, protože přece nejím houby. Bohužel, dnes už houby jím a v lese poznám tak možná kuřátka. Což mi ale nebrání v tom jednou za čas jen tak lítat s košíkem po lese :) 

Hvězda je krásná, ale kousek za chalupou na druhou stranu máme ještě jednu vyhlídku a od ní jsme doma skalní roklinou coby dup. Tuhle trasu jsme si s Babetkou letos daly hned dvakrát. 

Tady na nás občas z mraků vykoukne i Sněžka. 

Před chalupou, za chalupou

..a kolem dokola 

Podhorský vzduch nám prospěl, nabraly jsme sílu i barvu (já spíše ve stylu našeho indiánského léta, ale už se dostávám zpět do přirozenějších odstínů). 

Můžu se opět pochválit, coby balič jsem se osvědčila, dospělým ani nemluvněti nic nechybělo. Co by nám taky chybělo, kde je dobrá společnost, nechybí nic. 

První část pobytu jsme trávily v plné sestavě, a přestože účastníci zájezdu přijížděli a odjížděli v různých termínech, tak jsme vrcholné kulminace a plného stolu dosáhli při nedělním obědě. Po svátcích počet obyvatel chalupy klesl na polovinu a zůstaly jsme v jedinečné sestavě čtyř žen čtyř generací.

Z Babetky se stal chalupář se vším všudy. Okoukla sousedy a už se zná i s novým hospodským ve vsi. 

Padlo i několik "poprvé" - kromě toho, že byla poprvé na chalupě, poprvé přebalovaná v trávě, poprvé kojená na benzínce, jsme stihly i první překročení hranice (přes kopec do Polska), první táborák a domů jsme si donesly první ponožky zazelenalé od trávy.

Cestovní postýlku jsme zavrhly hned první noc, celých deset dní spala se mnou. Prostřídaly jsme všechny velké postele v chalupě až jsme našly správné hnízdo v koutečku pod střechou. Kdyby se nám podařilo ještě trochu protáhnout mezikojící interval, jeden by se i skvěle vyspal. 

Plánovaný týden se nám prodloužil o trosečnický bonus, všem pracujícím se zkomplikovala situace a nezbyl nikdo, kdo by nás a našich pár drobností převezl zpátky na Moravu. Zrovna na ty tři trosečnické dny ale vyšlo to nejlepší počasí, takže jsme trosečníkovaly s nadšením. 

S nadšením jsme taky začaly s příkrmy. Chtěla jsem to ještě odložit, ale po prvním lepkovém soustu dosáhla fascinace lžičkou takových rozměrů, že by byla škoda to nevyužít. Zvolna jsme najely na systém pár zeleninových lžiček v poledne a trocha kaše navečer. Začíná to vypadat, že přepálené starty nejsou náš styl, milníků dosahujeme pomalu ale jistě. 

Jen na automatickou pračku jsme s láskou vzpomínaly při každém pos.. ehm, při každé nehodě :)