Jak jsem nešla na Kluse

Aneb mateřská realita, měsíc desátý

Jestli jsem si někdy bezdětná představovala, jaké je být "dětná", tak se ta představa realitě ani nepřiblížila. Nemohla, protože to, jak pětkrát denně ohříváš jídlo, které nikdo nejí, to si představíš (jsme opět v odmítací fázi). Dlouhé procházky s kočárkem, čtení pohádek u postýlky a nekonečné stavění komínů z kostek si taky představíš. To, že ti den uteče mezi přebalováním a kojením, bez toho aby sis všimla, že máš pořád ještě pyžamové kalhoty, mlíkem protečené tričko a dopingovou čokoládu pod nosem, si s trochou fantazie taky živě představíš. Sílu emocí, co u toho prožíváš, tu si ale nepředstavíš. Opojně euforické stavy, když se na tebe ten malý člověk usměje (nebo když usne!), naprosté zoufalství, když mu něco je, nadšení a pýcha, když se naučí nějaký nový trik. 

Když se zadaří a rodinné soukolí klape jako namazané, všichni jsou ve stejnou dobu relativně čistí, najedení a vyspaní, cítíš se, jako bys právě objevila svoji superschopnost.

A pak přijde separační úzkost. Babeta o ničem neví, mluvím o svojí separační úzkosti. Nic patologického, jen prostě nejsem ráda bez ní. A to i když řve a je protivná (tam občas potřebuju minutku na vydýchání, ale stejně ji chci poblíž). Bez ní jsem bezprizorní. A tak jsem nešla na Kluse. Místo skvělého koncertu jsem si dala taneček s lžičkou bloumající bezcílně kolem zavřené pusinky, klasickou tříhodinovou uspávačku proloženou stavěním komínů určených k demolici a bylo mi dobře. Divný, já vím. Ještě to zpracovávám. 

10D

Dravá divačka divotvorné dobročinnosti, detektivně dedukující debatérka, důvtipná desetiměsíční dokumentaristka. 

Flashback / Cvičení a ambasáda

Páté pokračování příběhu ze série "jak jsme se měli, když už jsme se skoro měli". Tentokrát o tom, jak jsme to začali brát vážně a jak jsme se snažili "nakulturnit" se do zásoby. 

Září jako by do mě vlilo novou krev (nebo mi jen začalo téct do bot?), měla jsem energie na rozdávání. Po letní epizodě na pláži (nečetli jste minulý díl? Napravte to tady), jsem se opravdu přihlásila na těhotenské cvičení. A protože nejsem troškař (a neumím se rozhodovat), tak jsem se rovnou přihlásila i na gravid jógu a kurz předporodní přípravy. Na cvičení pro těhotné pod vedením výborné fyzioterapeutky jsem si pokaždé mákla, až mě to samotnou překvapilo, bez dozoru by mě takové prostocviky v mém stavu asi ani nenapadly. Lektorku i kurz zpětně hodnotím velice kladně. Naopak si teď uvědomuji, že gravid jóga mě trochu zklamala. Z tanečních hodin jsem zvyklá na určitou ladnost a kontinuitu pohybu, pozice doladěné do detailu. Tady to bylo spíše pomalé protahovací cvičení, i když ne špatné. Byla to moje první zkušenost s odborně vedenou jógou, takže se necítím na hluboké soudy, ale příště bych radši zkusila jiný kurz. 

Do kurzu předporodní přípravy jsem vstupovala s velkými obavami, celý porod se přede mnou začal s krátícím se rokem nebezpečně zhmotňovat. Naštěstí ho ale vedly dvě úžasné duly, mluvily otevřeně, věcně, a ve mně konečně začala sílit myšlenka, že to dám. Připravím si porodní plán, budu mít vybroušenou teoretickou přípravu a prostě to dám (tohle přesvědčení mi dokonce vydrželo až do první pořádné kontrakce). Dozvěděla jsem se opravdu hodně informací, které už teď ale bohužel nejsem schopná z kojícího mozku vydolovat. Až se bude jednou historie opakovat, tyhle dvě duly si rozhodně zase ráda poslechnu. To jediné a všeříkající, co si od nich pamatuji (a z čeho je postupem času i moje nová mantra), je: "Tělo není debil." Úžasně uklidňující věta :) 

O mé sílící potřebě kulturní potravy ducha jsem zavčasu informovala blízké okolí, takže mi, k mé velké radosti, byly k narozeninám naděleny lístky na balet Spící krasavice v Olomouci. Usazeni na balkoně jsme se nechali unést. Krásné to bylo (i když trochu kratší to být taky mohlo;)). A abych se cítila jako tuplovaná primadona, tak mě v říjnu ještě Babeťák vyvezl na recepci španělské ambasády do Prahy. Och, představená všem hlavám pomazaným jsem cudně klopila oči k vypouklému bříšku, culila se jako měsíček na hnoji a nenápadně vyhlížela židli a něco k jídlu :) 

Ochořelá dvojzubka

Po bezesných nocích jsme se konečně dočkali druhého cinkacího Babetího zoubku! A protože klidné usnínání a spaní celkově je už mimo její styl, tak si pořídila parádní rýmu. 

Říjne, co nám to děláš? Nezbývá než doufat v lepší listopad a těšit se na velkolepý prosinec :) 

Retro

Babetčina nejlepší teta (která si tento titul přiřkla sama a nám nezbývá než souhlasit) a zároveň moje drahá sestra nám (mně a tehdy ještě mlhovině v pupku) k loňským Vánocům přichystala to nejparádnější retro překvapení. Přetočila do mp3 formátu všechny naše dětské kazety, a že jsme jich měly!

Hned na Štědrý večer jsme si jich pár pustili, a přestože jsem je tolik let neslyšela, stále jsem byla schopná dokončovat věty vypravěče. Lidský mozek je úžasný, tolik vzpomínek! První znělka a já vidím, jak jsme při vyslovení posledního slova na jedné straně kazety, tryskem letěly otočit, aby nám neutekl začátek na druhé straně (skutečnost, že kazeta funguje právě naopak, tj. že se musí nechat dojet, aby na druhé straně začala od začátku, jsme empirickým zkoumáním odhalily až po mnoha měsících a byl to vpravdě objev desetiletí).

Kazeťák nám trůnil v pokoji na čestném místě už od dob, kdy jsme obě byly malé špuntky. Večerní pohádka z kazety byla klasika a zároveň jedna z mála činností u kterých jsme se nehádaly. Po období jednomyslné dětské shody nadešlo pubertální bouření a o tom, co bude kdy hrát, bylo opravdu hodně řevu (a nejen řevu). Už si nevzpomínám, kdo přišel s tím geniálním řešením, ale situaci uklidnilo rozdělení dní na sudé a liché. V sudé dny jsem kazeťák ovládala já (a tvořila chytáním hitů z rádia legendární kazetové kompilace) a v liché dny bylo ticho. Většinou (v té době jsem byla ještě trochu silnější než malá ségra;)).

A pak nadešlo třetí období, kdy jsme večer po těžkém dnu (ano, i pubertální a předpubertální děti mají těžké dny) nemohly usnout a v momentě vzájemného smíření padl nápad, pustit si zase jednou pohádku. A byly jsme v tom zase.

A pak doba postoupila z kazetové do cédčkové. A z cédéčkové do empétrojkové.

Půjčte si dnes kterýkoli z našich "dospělých" mobilů, ve všech najdete aspoň jednu usínací pohádku :) A teď je máme zase všechny! 

Které to tedy jsou? Alenka v Říši divů vyprávěná Růženou Merunkovou, Čarovné pohádky Františka Hrubína čtené Josefem Kemrem, Fimfárum a další pohádky pana Wericha (v přednesu se střídá s paní Zázvorkovou; v telefonu mi nejčastěji ještě donedávna hrál Splněný sen a se ségrou nás neustále šokuje příběh Tří sester a jednoho prstenu), Kocourek Modroočko a nesouvisející, ale taky kočičí, Kočičiny kocourka Damiána. Potom Kouzelné pohádky Jiřiny Bohdalové a naše oblíbené Pohádky do postýlky. Nesmí chybět ani klasické Krkonošské pohádky, popletení Křemílek a Vochomůrka, písničky z černobílé Popelky, zvuková stopa televizní pohádky Princové jsou na draka nebo úžasní Včelí medvídci. Trochu raritní jsou pohádky vyprávěné Tomikupem (v podání Josefa Dvořáka), na kazetách jsme měly Zlatovlásku a Chytrou princeznu, teta nám bonusově přidala ještě Prince Bajaju, Jeníčka a Mařenku a Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. 

A jaké hity jsme tehdy poslouchaly? Nesmrtelní zůstávají Svěrák s Uhlířem, frčela ale taky Dáda, Jan Rosák (zpívající dětem) a Pavel Novák, kteří časem spíš zapadli. Petr Skoumal a jeho Kdyby prase mělo křídla se u nás ještě několika repríz dočká a Šmoulové mě taky ještě umí řádně rozesmát. 

Na hitparádu podle Babety si budeme muset ještě počkat, zatím Babetu používám jako zástěrku. Nedávno přišla sousedka, když u nás hráli Včelí medvídci, to jsem ještě zamluvila, že se Babetce líbí ty písničky. Minule ale přišla doprostřed První zimní Šmoulimpiády a to už jsem neukecala :)

Nejlepší teta v akci 

Když siréna zazní

Fakt, že se pravé dolní jedničce podařilo vyloupnout se na svět bez většího cirkusu, očividně nakrknul levou dolní jedničku. Takže na ni teď čekáme se vší parádou. Z Babetky je malá neustále kvílící sirénka s utrápeným pohledem. Včera ji alespoň zachránila teplota, díky které přes den čtyřikrát usnula a i noc jsme zvládli v relativním duševním zdraví (kolem čtvrté ráno sice Babeťák někam srze mě upřel skelný pohled, ale stejně jako Babetka se nechal pohladit a zase usnul). Ze všech víkendových plánů sešlo a do teď se jen hušáme, kojíme a zoubečku domlouváme. 

Jednozubka

Je tam! Není vidět, ale cinká :) 

Babetoviny

Babetí podzim letem světem

Rande ve třech 

Dnes máme s Babeťákem čtvrté výročí druhé svatby, ten Španělouš ještě umí překvapit :) Rande jsme měli už včera, Babetka nám dělala garde. Vyvedlo se, rande i garde. 

Babetí jídlo

Stále jako na houpačce, jednou jo, jednou ne. Někdy přemýšlím, jestli ji něco nebolí, někdy mám důvodné podezření, že je jen nimra (po mamince, já vím, mám to za to). Teď zrovna jsme ve fázi jo, takže dobrý.

Babetí spánek

Kontrola mléčných zásob stále probíhá průměrně každé tři hodiny. Myslím, že se už nikdy nevyspím v kuse. 

Cvičení

Už zase chodíme se Babet na miminkovské tréninky. Dostaly jsme se do vyšší váhové kategorie (z ležáků jsme povýšily na lezce), takže se nám s novým školním rokem trochu změnil tým, ale trenérka je stále super. Babetka na ni přes balony laškovně výská. Nebo to je na toho roztomilého šmoulu, co cvičí naproti nám? I ta jedna koketa :)

Kadeřnice

Vypadám jako debil. Pardon, ale fakt. Konečně jsem zavolala svojí kadeřnici a ta mě objednala na začátek prosince. Na to nespěchám, jsem doma, že jo. Přerostlou ofinku si sponkuju nahoru, až je mi vidět nezvykle moc obličeje. Takže vypadám jako debil a říkám tomu "nový styl".

Kaštan

Z podzimních výprav jsme si domů donesly jeden kaštan a jeden šípek. Obojí se Babetka pokusila sežrat, v celku. Nebýt rizika udušení by to asi bylo zdravější než kočičí granule, které jsem jí lovila z pusy minule. Nebo ten kousek lepítka z vlhčených ubrousků předevčírem. (Přilepil se jí dozadu na patro, z čeho ji samozřejmě natáhlo, při blinkání se naštěstí uvolnil a já jsem ho mohla vytáhnout. Babet ani neplakala, v momentě, kdy jsem kus lepítka vítězoslavně vytáhla, už byla plně zaujatá ochutnáváním vyblinkaného mlíčka.) Máme holt teď takový období :) 

"Kdo žere bambus?"

"Pandááá!" 

Ehm, jo, tak jsme si trénovali Babetu. Hrkací panda u nás dlouho byla jedna z favoritek záchranářek, kde se zjevila, tam byl smích. 

"Co žere panda?" 

"Bambůůůs!" 

Žádné mama-tata, naše cílové první slovo je bambus :) 

Aneb vraťme si na chvíli letní časy. Frčela panda a my jsme byly do bambusu opravdu zažrané. Tak jsme si ho začaly i oblékat.

Aneb, bylo nebylo, před několika měsíci, s nástupem horkých letních dní, jsem pátrala po nějakém funkčním materiálu, který by nám zpříjemnil nošení a Babetce i cestování v autosedačce. A objevila jsem bambus! A hned vzápětí skončili letní horké dny... :) Letos jsme ho tedy v příliš extrémních podmínkách nedotestovaly, ale už teď má od nás plný počet bodů za neuvěřitelnou jemnost a fungující funkční vlastnosti. Jako spodní triko ho rády nosíme stále (každá máme svoje, kdyby se někdo ptal). Zasvěcenější recenze přijde snad příští léto :) 

Pandám zdar a bambusu zvlášť! 

P.S.: Až v zimě koupím svršky z merina, počítejme prosím s oblevou :) 

Medvídě

Tak to byl rychlý podzim :)

Když jsem loni sháněla zimní kombinézu na novorozeně, všechny prodavačky se shodly, že je rozhodně lepší koupit o něco větší. Tak nám do toho letos Babetka konečně dorostla. Ani se neptejte, jak v tom vypadala loni. A už vůbec se neptejte, v čem a jak jela z porodnice. Coby mateřská průkopnice své sociální skupiny jsem před Babetou moc novorozeňat neviděla (a to jedno co jsem viděla, jsem si neměřila). Jak velké je malé miminko, jsem se bohužel dozvěděla, až když jsem ho v den odjezdu cpala do body velikosti 50. A jak malé je malé miminko, jsem se dozvěděla, když jsem ho zapínala do kombinézy velikosti 74. Kde jsem tou dobou měla mozek radši taky nechtějte vědět :)

Nošenec

V těhotenství jsem nošení neplánovala a tak ani naše cesta k němu nebyla úplně přímočará. (V těhotenství jsem celkově moc věcí po termínu porodu neplánovala, pro jistotu.) Zaprvé, protože jsem věděla, že pokud to přežiju, všechno ostatní už pak "nějak půjde", a zadruhé, protože jsem měla pocit, že toho tvorečka, kterého jsme zanedlouho měli doma uvítat, přece vůbec neznám a nevím, co mu bude vyhovovat, slušet, nebo co bude mít rád (vysvětlující poznámka pro podobně mateřsky neznalé jako jsem byla já: vyhovuje jí to, co vyhovuje mně, má ráda, když je se mnou, a sluší jí absolutně všechno). 

O nošení jsem měla mlhavé povědomí, ale připadalo mi zbytečně složité, místy sektářské a celkově nic pro mě a zimní miminko. Už v nemocnici ale dostaly moje záda zabrat takovým způsobem, že je nošení novorozence na rukou po nocích ztichlým bytem dodělalo během pár týdnů. Vzbudila se ve mně potřeba ulehčit práci rukou a zad a přitom nepřijít o kontakt s Babetidlem. Vydala jsem se tedy na lov a ulovila lehce kontroverzní nosítko Stokke. Dnes už vím, že to není ideální ergonomické nosidlo (Babetka z něj velice rychle vyrostla, už se v něm nedalo dosáhnout úplně ideální nosící polohy), přesto jsem s ním ty první týdny byla velice spokojená a stojím si za tím, že zachránilo má zubožená záda, jelikož je opravdu skvěle ergonomicky řešené pro záda nositele. Takže dlouhodobě se tato investice nevyplatila, přesto v ten moment představovala záchrannou úlevu k nezaplacení.

Pocit zažívaný při nošení je velice návykový, blízkost a vzájemné očichávání spustí extra dávku oxytocinu a oběma je blaze. Brzy jsem poznala, že nám Stokke přestává stačit, velikostně i esteticky. Přece jen, je to (jako většina nosítek, dámy prominou) celkem komplikovaně přetechnizované heblo a elegantně jemného looku s ním dosáhnete těžko. S tříměsíční Babetkou jsme vzaly šátkování na milost a přes počáteční rozpaky mu postupně propadly.

Dlouho jsem si vystačila s elastickým šátkem. Na elasťáka byl dost pevný a jednobarevný (v našem případě starorůžový) design zůstával nadčasový. Babetka ale rostla a těžkla a bylo nutné přejít na další level. Ze záplavy všemožných barevných kombinací jsme jako první vybraly jednoduchou růžovku, kterou brzy doplnila úplně jinak (a lépe) růžová kráska, záhy přebitá rozkošnými (světlunce růžovými) slony. Pak už bylo růžové dost a dostal se ke mě smaragdově zelený fešák. Zahanbeně uznávám, že jsem se nechala trochu unést a odteď začínám růžové stádo rozpouštět (nebo alespoň dál ředit, mám zálusk na něco modrého, co by Babetince ladilo k očím, a nebo něco podzimnějšího.. už to dělám zase, že? Časté střídání čehokoli přitom ale vůbec není můj styl, na pravé lásky jsem držák, jen co je najdu..). 

Babeťák záviděl, ale vázat se nenaučil, takže mnohem lépe informovaní jsme pořídili další nosítko, květovanou skvělou Tulu. Tady se investice rozhodně vyplatila! "Pro jistotu" ji máme s sebou prakticky neustále. A já, i když už vážu obstojně, rekordy v rychlost nelámu. Na občasné poskočení do obchodu v ulici nebo k sousedce vypomáhá ring sling, krátký šátek s kroužky, který se váže jen na jedno rameno. 

Všechny nosící technické pomůcky ale jsou stále jen technické pomůcky, bez ohledu na barvu či materiál. To, co dělá nošení naprosto úžasnou záležitostí, leží daleko mimo materiální svět. 

Tento týden se v mnoha městech slaví Mezinárodní týden nošení dětí. Nepovažuji se za odborníka ani stoprocentní "nosnici" (strašné slovo), takže žádné osvětové moudro na závěr nepřijde. Dokonce, jelikož jsem proti extrémům obecně, mám trochu chuť přijít na nějaký plánovaný "nosící pochod" s kočárkem. Rovnováha musí být.