pátek 30. prosince 2016

1R

Roční.
Rarášek.
Rampepurda.
Radost.
Rebelka.
Raketa.
Ratolest.
Revolucionářka.
Rozesmíšek.
Radar.
Rošťanda.
Roztomilouš. 



čtvrtek 29. prosince 2016

Císařovna

Komu ještě není jasné o čem to dnes bude, ať snad raději ani dál nečte.

S blížícím se výročím Babetčina narození jsem se rozhodla, že je potřeba v sobě některé věci konečně uzavřít. Kupodivu mě k tomu nakopl evaluační rozhovor s Babeťákem, kde mě pochválil, že mu nepřijdu jako úplně hysterická matka (ano, to byl kompliment), ale že moc nepobral tu scénu, co jsem tropila v nemocnici na Martina (jak nám Babeta vypadla z postýlky). Tam uznávám, že otěže přebraly ochranitelské pudy. A jelikož jsem se předtím nikomu se svým problémem nesvěřila, tak nikdo bohužel netušil, o co opravdu jde a proč se chovám jako... ehm, tak přehnaně.

Že náš porod nešel úplně podle plánu, už jsem se zmínila. Sama mám ještě kolem těch prvních osmnácti hodin spoustu otázek a pochybností, které už mi nikdo neobjasní, ale to je asi úděl prvorodiček. Poté, co padlo rozhodnutí o nutnosti císařského řezu, se mi ulevilo i přitížilo. Svět se zrychlil a přišel střih. Probudila jsem se sama na setmělém sále, s prázdným břichem i srdcem. Nemohla jsem se pohnout a nekonečné minuty jsem čekala. Prvního příchozího (který nepřišel za mnou, ale pro něco v místnosti) jsem se zeptala, kde mám dítě a muže. Věta "Jsou spolu a v pořádku, ještě spěte," mě na několik dalších minut opravdu ještě uspala, druhé probuzení ovšem nebylo o nic lepší. Vyřazená z provozu jsem Babetku poprvé viděla až za několik hodin, a popravdě jsem jí moc pozornosti nevěnovala, nějak ke mě nepatřila, venku z břicha byla nová a cizí. Dodnes mě tenhle pocit hrozně mrzí. Opravdu k sobě jsem ji dostala až zase za několik hodin. A pak zase. A pak zase. Pořád nás kontrolovaly bílé pláště, spojovaly a zase rozdělovaly. Naštěstí hormony zapracovaly, laktace i sací reflex fungovali a ono nejkouzelnější a nejsilnější pouto světa se vytvořilo.

Asi tím, že jsem u porodu nebyla duchem přítomna a že mi Babetka byla vlastně "dána" lékaři (kterým jsem samozřejmě za všechno vděčná), mě dodnes straší představa, že ji mám jen půjčenou, že mi ji zase někdo může vzít.

A přesně tahle představa mě ovládla, když jsme s Babetkou museli zůstat v nemocnici na rutinní pozorování. A tak se stalo, že jsem na pokraji panického záchvatu poslouchala slova útěchy úplně mimo téma mého strachu a mým nejbližším jsem tak přišila nejednu vrásku (ze strachu o moje duševní zdraví) a sobě z ostudy kabát za titul hysterky roku. Všechno navzdory faktu, že jsem celkem rozumná osoba, která si svoje strachy řeší sama. Jen tenhle se mi trochu vymknul, ač deset měsíců potlačován.

Jak se hojí císařská jizva se mě ještě několik dalších měsíců po porodu ptal kde kdo, bohužel jsem se ale styděla převést řeč na úplně jiné bolení. Finální poučení pro sebe ještě hledám, ale vy určitě víc mluvte, i o trapných obavách. Ve vyhrocené situaci se pak třeba nebudete chovat jako... ehm, přehnaně.

Přitom ale neříkám, že všechno bylo špatně. Najdou se i zapamatování hodné momenty, které si ráda uchovám. Třeba jak mi praskla voda a k mému překvapení pořád tekla. S jakým klidem, soustředěním, odhodláním a pokorou jsem jela do porodnice. Jak mi Babeťák v tom ošklivém pokoji vybalil všechno, o čem jsme si mysleli, že budu potřebovat (a kromě půlnoční sušenky a pytlíku levandule jsem nic nepoužila). Jak si vedle mě lehl, dýchal mi za krk a prožíval se mnou první kontrakce. Jak jsem ho s těžkým srdcem poslala spát domů a jak šťastná jsem byla, když se tam nad ránem ještě za tmy zase objevil. Jak jsem klimbala v křesle, hladila bříško a domlouvala Babetce. Jak jsem se snažila odpoutat svou mysl někam daleko pytlíčkem voňavé levandule z chalupy. Jak mi ve sprše praskla gumička, kterou mi před několika lety koupila sestra a o které si při každé možné příležitosti stěžovala, jak nesmyslně byla drahá. Jak jsem si pak v noci Babetku konečně pořádně prohlédla. Jak jsme spolu oslavily prvního Silvestra. Jak jsem ji natřásla v záchvatech smíchu s prvními návštěvníky. Jak jsme si se začaly užívat. 


pátek 23. prosince 2016

Ladění

Chytání vánočního ducha v šesti knižních tipech, které jsem letos nestačila přečíst :)

První babetí Vánoce jsou trochu nestíhací. Nezdolné batole se nedá a nám to vlastně neva. Na stromeček s příslušenstvím v krabicích se nám doma prášilo čtyři dny, než jsme ho konečně dostavěli. Náš hrdý jeden druh cukroví, linecké ve velikosti střídmé snídaně, se na plechu toulalo bytem taky pár dní. Ježíškování jsme dořešili s plnou parádou třiadvacátého. Zato jsme ale stihli spoustu milých návštěv, onemocnět a vyléčit se, výlet na sníh pokaždé, když napadl, a dokonce i jeden do Beskyd. Podle plánu jsme zvládli i noční přesun k našim v plném počtu a autem zaskládaným po strop (minimalisme, pojď do mě!). Kromě vánočních knih jsem nestihla ani jeden vánoční film, pohádek chytám jen střípky. Vánoční hity, které obvykle naším bytem rezonují od poloviny listopadu, letos zazněly poprvé až poslední adventní neděli. Zato na vánočních trzích, zvláště u stánku svařeného rybízového vína, jsme se vyskytovali hned několikrát. 

Takže pro knižní tipy mrkněte na přiložené foto a buďte šťastní a veselí :) 

Umím počítat, šestou knihou měl být úžasný Otec prasátek Terryho Pratchetta, jen jsem ho zapomněla přihodit na stůl :) 

čtvrtek 15. prosince 2016

Multivánoční doručovatelé

Těším se, jak zavedeme nové pořádky a tradice. Dosud jsme s Babeťákem víceméně pravidelně Vánoční destinace střídali, jednou u jeho rodičů, jednou u mých. Už v těhotenství jsem ale vyhlásila převrat. Vánoce jsou hezčí české, takže odteď budou vždycky české (ještě si v hlavě trochu řeším kudy tam implantovat toho baskického pána) a Španělé jsou kdykoli vítáni. Naopak Tři králové jsou hezčí španělští, takže ti budou podle španělské tradice, ať už tady nebo tam. Babeťákova maminka k mému překvapení přitakala dřív než se tatínek vzpamatoval a spiklenecky dodala, že jí se Vánoce taky víc líbí české :)

Ptáte se jak to tam tedy mají? Na divoko.*

* Důležitá poznámka pod hvězdičkou: Všechny mé španělsko-baskické postřehy se týkají téměř výlučně pozorování jedné široké rodiny, nehledejte v nich tedy univerzálnost a už vůbec ne objektivitu :)

Podle mých Španělů si můžete vybrat nejen které svátky budete slavit a jak, ale taky se nabízí škála mýtických osob coby doručovatelů darů. Sama v tom mám ještě trochu hokej, ale ve zkratce asi tak: Původní španělská tradice je oslava tříkrálová. Los reyes magos nosí dárky ráno šestého ledna, děti si je ještě v pyžamech rozbalí a potom všichni společně snídají roscón - něco jako dokulata vytvarovaná vánočka naplněná šlehačkou ozdobená kandovaným ovocem. Kdo ve svém kousku najde figurku andílka (nebo jinou zapečenou drobnost), si ji může nechat pro štěstí na příští rok, a kdo najde mandličku, platí roscón příští rok. 

Slaví ale i Štědrý den, i když v porovnání s naším dost ošulený. Nevedou tradice, nepečou, nedívají se na pohádky, k dárkům se hlásí a ke slavnostní večeři podávají oblíbená rodinná jídla, nic obligátního. Dárky si dávají večer nebo ráno, podle domluvy. Nebrání se označení Santa Clause, i když větší vliv tu má francouzský brácha Papa Noel. Baskové mají ještě navíc místní specialitu válcující všechny mýtické přivandrovalce a to je Olentzero, postava horníka zvěstujícího narození Ježíška, na jehož oslavu rozdává dětem dárky. 

Letos si to vyprávění můžu ještě promýšlet, ale napřesrok se už asi budu před Babetkou muset vytasit s ucelenější verzí, tak mi držte palce :) 

neděle 11. prosince 2016

Slunce

Můj muž pochází z Baskicka. Baskicko je nádherné. V Baskicku jste u moře i v kopcích a stále obklopeni úžasně zelenou přírodou. Aby mohla být baskická příroda stále tak svěží, potřebuje hodně vody. 

Takže v Baskicku hodně prší, často mrholí a občas leje, to lidí odradí. 
Nás ne, vždy balíme deštníky, pláštěnky, a když se vejdou, tak i gumáky. 

V polovině prosince nám ale Baskicko vytřelo zrak, celý týden modrá obloha a baskický svět zalitý sluncem :)











neděle 4. prosince 2016

Let

Aneb dolce vita v přímém přenosu...

Nebudeme si nic nalhávat, už jsem zažila i klidnější lety. Třeba tehdy, když malým letadýlkem z Ostravy cloumaly turbulence...

Letiště bylo v pohodě, spousta lidí na dohled udržuje naši společnici bdělou a příjemnou. Na prioritní vstup kamkoli si taky jeden lehce zvykne. Ale nasoukat se do těsného prostoru letadla a ještě se tam připoutat, to už bylo moc. Z Vídně do Frankfurtu byl řev jen občasný a snesitelný, všechna nachystaná rozptylovadla fungovala podle plánu. Pauza ve Frankfurtu byla akorát na jídlo a na prolezení dětského koutku. Let do Bilbaa ale nabral zpoždění, hodina značně pokročila a Babetka spustila sirénu. Naštěstí byl let poloprázdný, takže si ji Babeťák připnul do nosítka a chozením v uličce ji uklimbal. Zoufalá siréna se spustila až opět při nuceném připoutání při sestupu. Všichni okolní spolucestující měli naštěstí pochopení, pro Babetku úsměvy a pro nás rodiče dokonce i slova útěchy. Z Bilbaa nás čekala ještě hodina a půl cesty autem, ale tenhle dopravní prostředek naštěstí akceptuje, takže si konečně odpočinula.

K rodičům jsme dorazili kolem jedné ráno, Babetka na chvíli ožila, aby kolem druhé zase padla. Bylo toho na nic moc, několikrát se ještě vzbudila s pláčem. Během následujícího dne a noci se ale režim zase ustálil a bylo dobře. A tak jsme mohli začít španělovat :) 

čtvrtek 1. prosince 2016

Prosincová sláva

Letošní prosinec bude velkolepý!
(Ne, že by ten loňský nebyl, že jo, obzvláště ten závěr byl velice napínavý ;))

První Vánoce, první narozeniny a první Tři králové. 
(Jo, ti už jsou lednoví, ale pěkně uzavírají náš prosincový triptych, takže je prosím počítáme taky).
A díky naší rozvětvené rodině bude vše hned v několika provedeních. A díky naší cestě budeme slavit i v několika evropských destinacích. Hotová španělská dolce vita