Už sedmnáct nocí.
Pamatujete na mou zmínku o nechuti ke změnám? Hlásím, že už si tu pomalu zvykám. Včera nám konečně zapojili internet a ono prolomení izolační bubliny omezující můj kontakt se světem mi hned vlilo novou energii do žil. (A vítr do peněženky - nejenže testuji garanci dodávky do Vánoc některých eshopů, ale zjistila jsem, že jsme se přistěhovali do města, kde doručuje kosik.cz! Takže jsem ten svůj naplnila pivem, sektem, mlíkem a všemi těmi věcmi, které v obchodě většinou vynechávám, protože se mi je nechce tahat. Buď pochválena civilizace, na Vánoce bude pivo!).
Bytově se tedy teď nacházíme v rané skorofázi - máme skoro hotové podlahy, skoro všechny dveře, skoro hotovou koupelnu, skoro vybavenou kuchyni, skoro zapojenou elektřinu... Ale, všechny životní funkce rodiny jsou zajištěny, tak jsem si na chvíli dovolila odložit roli stavbyvedoucího a dělat zase fulltime maminku.
Babetka je momentálně v líbezném, mírumilovném a k zulíbání roztomilém vývojovém stádiu známém pod výrazy jako terrible twos, období vzdoru či první puberta. Její nálada se mění rychlostí modních trendů v Paříži a výšky i hloubky jejích emocí dosahují hodnot mimo všechny známé stupnice. Navíc si začala uvědomovat své silné a mé slabé stránky. V praxi to znamená, že v momentě, kdy něco důrazným, diskuzi nepřipouštějícím hlasem zakážu, a nádavkem přihazuju respektující vysvětlení, se na mě začne křečovitě usmívat, hladí mě malá, malá a dává pusu, aby dosáhla svého. Hérečka.
