Jarní tání

Když jsme měli všichni tak trochu z jara zaracha, bylo to fajn. Ani nevím jestli mi tak osud hraje do karet, nebo jsem fantasticky přizpůsobivá, svým skromným způsobem samozřejmě :) 

Pérák se narodil na podzim, do zajetého režimu skoro čtyřleté velitelky naskočil jako na kolotoč. Školka dvakrát týdně, odpolední pravidelné aktivity třikrát. Spát, kojit, kadit v hluchých místech rozvrhu, ideální miminko, kterému ke štěstí stačila moje přítomnost.

V zimě se nám Pérák začal rozkoukávat maraton návštěv DP i PP (domácích a přímořských prarodičů), tet i strýčků ho bavil. Absolvoval první velké oslavy, vánoční i narozeninové, a ještě i na začátku karantény spal třikrát denně. V době před tím, než nám všem covidová aféra ve velkém změnila plány, už jsem si ho půlročního představovala na našich naplánovaných cestách sedícího ve sporťáku, lehce konverzujícího. Trochu jsem zapomněla, jak je ten první rok dlouhý a přitom letí jak splašená mrcha.

Na jaře jsme nakonec stejně jako všichni sklapli krovky a zůstali doma. A tady se stalo kouzlo. Z Péráka, který byl občas v očích Babety trochu jako další zavazadlo, které všude taháme a nesmíme ho nikde zapomenout, se stal aspirujícím alfasamcem smečky. 

Babeťákovi to zatím neříkejme.

Z osmi měsíců strávil dva v karanténě, přesto se za život už stačil rekreovat ve dvou hotelech (z toho jeden byl v Polsku, druhý pod Radhoštěm), několik nocí strávil na dvou chatách a v jedné stodole.

V pohybovém vývoji Pérák asi pochytil pár rad od Babetky, tedy hlavně tu, že není kam spěchat. Omylem se poprvé otočil asi v pěti měsících, plně tohle umění ovládl ale až o dva později. Teď netrpělivě očekáváme kýžený pohyb vpřed. Když totiž hodně chce a motivace je dostatečná, tak leze, většinou si ale radši zařve. 

Pérák je náruživý objímač a vášnivý líbač, což jsou oblasti jejichž rozvoji věnujeme značnou pozornost. Kukuč má jako správný kluk klučičí a z jeho úsměvu taje i Kilimandžáro. 

Což ovšem není sranda. Buďte doma a třiďte odpad :) 

Dva kousky

Nepíšu, jelikož jsem pověrčivá a přespříliš autocenzurovaná. Když se zlobím, moc se neventiluju, protože by se tu mohl poznat ten, na koho se zlobím, a když jsem happy, tak taky ne, protože je to nuda na čtení, psaní i počítání. Nejlíp píšu, když je mi to tak nějak buřt a přitom jsem v klidu jako sám zen. Nebo Yoda, jen se správným slovosledem. 

Dnešní počty jsou ale milé počty. Na blogu je oficiálně ticho rok, podle konceptů deset měsíců, i když koncepty naštěstí nevidíte, že jo. Takže to dělá měsíc příprav, devět měsíců čekání a dva měsíce s naším druhorozeným. Ten koncept jste neviděli právě kvůli té pověrčivosti, chápeme se :) Ale ticho je u konce, budiž písmo. 

K Babetě nám přibyl kluk. Jak mu říkáme my je krásné, tady se ale opět uchýlíme ke krycímu jménu. Chtěla jsem se držet motožargonu a vyhnout se fichtlu, takže jsem si nechala poradit péráka. Když už mému taťkovi nevyšel tip na Alberta, tak mu alespoň tady uděláme radost Pérákem. 

Takže zatímco se tady vypisuju, v ložnici už mi oddechují dva kousky, Babeťák a kočka. Jo, ta pořád ještě žije :) 

Babeta a Pérák ode dneška v tandemu jedou. Vžm. 

Velká holka

Jo, tak tohle jsem Vám chtěla před měsícem říct, máme velkou holku bez dudynka. Aspoň už mám jistotu, že je ten stav definitivní, že jo...

Ač jsem založením pacifista, a od jisté doby už se opravdu neperu, poslední měsíce s Babetou a jejím dudlem jsem šla stařenkám po krku. Jestli ještě jednou uslyším "Taková velká holka...", tak za sebe neručím.

A co ještě velká holka dělá, když nedudá?

Mluví. Jakože hodně a s hodně lidma. Naštěstí pořád ještě hlavně se mnou. A že se z ní linou rozumy! Třeba, že až bude velká, tak já budu maličká. Že velkou postýlku koupíme, ale spinkat bude dál s maminkou a tatínkem. Že toto všechno potřebuje a ne, nevybere si jedno, protože přece potřebuje všechno. Když maminka nekoupí, napíšeme Ježíškovi. Že si půjde hrát s dětma a bude hodná. Že bude hodná, když maminka bude hodná a že bude hezky papat, když maminka pustí blbost. Zvoláním "Sušista!"oznamuje, že nechce do vany, protože je čistá. (Většinou se pak i sama očichá a uzná, že úplně čistá není.)

Zpívá.

Zase nespí. 

A tak si blbnem :) 

Červenec v trapu, srpen v čudu

Červencem nám Babeta projela na plný plyn, v srpnu mi bohužel prasknul výfuk.

(Tak nevím, jestli se mi tahle metafora úplně povedla, vezmeme to radši popořadě.)

Máme příjemnou rodinnou tradici, že ozvěnu posledního školního zvonění slyšíme nejraději už za kopcem, takže jsme ani letos nezaváhali. Víc než týden mimocivilizačního chalupaření je pro mě blaho. Věkem asociálním. Odstěhovat se na samotu u lesa (nebo na samotu u moře) mi s každé narozeniny připadá jako lepší nápad. I strašidelný úkol vychovat dítě v dobrého člověka mi na chalupě připadá snazší. Babeta je tam jako ryba ve vodě. V náročném terénu, kterým naše chalupa bezpochyby je, se pohybuje s přirozenou samozřejmostí. Na podhorském vzduchu divočí(me) a krásní(me).

Uprostřed měsíce jsme tepláky a kousavé svetry vyměnili za velkoměstskou parádu. Že je Evropa náš domácí rajón, jsme si potvrdili, když jsme z České republiky vyjeli na schůzku se španělskými příbuznými do Maďarska. Že se o té Evropě máme ještě hodně co učit jsme zjistili vzápětí. Naše hromadně bookované apartmány od sebe navzájem dělilo několik rušných budapešťských ulic. Zájezd byl z přirozenosti všech zúčastněných velmi chaotický a neorganizovaný, zase nám ale díky tomu zůstal dostatek pamětihodností na druhé kolo.

Třetí červencové balení kufrů nastalo v podstatě hned po návratu z Budapešti, tentokrát nás ale čekalo moře! Spolu s DP (domácími prarodiči) jsme vytáhli na Turka. No a tam bylo všechno skvělé, dokud se to úplně nepodělalo. Navždy se s námi rozloučilo mé slepé střevo. Druhý týden dovolené jsme si tedy i s Babeťákem dali bez dítěte a dokonce "na pojišťovnu", což ale upřímně stálo za starou bačkoru.

Ze srpna, který měl být domácně-zařizovací a výletový, byl srpen uzdravovací, ležící a spící. 

No a když se tak dívám na to dnešní datum, tak si uvědomuju, že září nebylo o moc divočejší. Novinku ale máme, podělíme se v příštím příspěvku :) 

Expedice a extempore s exkrementy

V červnu se musí na výlet a jedno kolik vám je let. 

Je potřeba mít batůžek, parťáka a cíl. A tatranku. 

No, známe se, takže je jasné, že auto jsem měla nacpané po strop, parťáků celou partu a v cíli rum. 

Jako vždy v našem babetím červnu jsme zvládli expedice dvě, jednu zpívací a jednu literární. Zpívající byla letos na téma staré Popelky a ostatních skvostů, které se natáčely v Průhonicích. Ty se staly hlavním cílem výpravy (pravda, mohli jsme si předem kromě přípravy zpěvníků nastudovat i to, že v Průhonickém zámku nejsou klasické prohlídky a že nás tam čeká jen opravdu veliký park a svatební maraton, ale i tak to bylo skvělé.) Literární jsme měli za humny, takže účast byla neoddiskutovatelná. 

Obě výpravy byly zpestřeny Babetčinými pokusy o civilizované vyprazdňování. Coby doprovodný program jsme totiž zvolili indiánské odplenkování. V pondělí před čtvrtečním odjezdem došly plenky a nové nebyly. Prý je lepší takto rázně odplenkovat zalezlí doma a ven vyjít až když jsou všechny výpusti pod kontrolou, ale kdo na to má čas? Při takovém počasí? Kdepak, pěkně rovnýma nohama do toho, však se to opere. První den šestery gatě, druhý den čtvery, třetí troje a tak dále, sem tam prostěradlo, když se moc tvrdě spalo, a dnes po dvou týdnech jsou vyprazdňovací cesty plně oddány Babetímu velení. Zatím teda většinou neodhadne, co se chystá, když ale trefuje správná místa, vzal to čert, no ne? 

 

 

Dobro-družení

Babetka se už od věku miminkovského ráda hojně a dobře druží, to je známá věc. Nově ale taky dobrodruží. Já se jí snažím být tím nejlepším dobro-průvodcem na jejích dobrodružných cestách, na něco ale mé slabé maminkovské srdce přece jen občas nestačí. To se pak Babetka jede za dobrodružstvím družit s dědou. Ten je na to totiž expert. 

Už spadli do rybníka (děda:"ale jen jednou nohou!"), lezli na strom pro třešně ("držel jsem ji za plínku a za gatě, neboj") a koupali se nahatí ("nahatá byla jen Babetka"). 

Na příští víkend jsem jim zakázala výlet na lodích. 

A to nám to léto ještě ani pořádně nezačalo. 

Slabůstky, libůstky a Harry Potter

Nastalo mi období čtecího temna. Takové to prázdno po tom, co dočtete nejskvělejší fantasy za několik posledních let, není nic oproti prázdnu, které cítíte, když se to první prázdno rozhodnete vyplnit tím nejskvělejším fantasy vašeho života. Aneb, je mi třicet a přeháním jako dvacetiletá herečka :)

Jsem odpůrce čtenářských deníků, takže to vezmeme hopem. Rukama, postelí i koupelnou mi za poslední dobu prošlo několik detektivních bestsellerů i nesellerů. Dívky s něčím i někde, samoprodejní seveřani, manželé a jejich tajemství. Něco lepší, něco blbší, ale nic, co bych si musela vystavovat na poličku. (Tyhle knižní konzumovky pořizuju do čtečky nebo půjčuju. Při stahování irské detektivky od Grahama Mastertona jsem se málem vzdala třetího dílu - dejte na mě, běžte do knihovny, nehledejte to na internetu, protože se to jmenuje Červená lucerna. Nebo po tom nepátrejte vůbec, tak dobré to nebylo.) Dívky mi celkem splývají, ta ve vlaku asi dost utrpěla tím, že jsem ji četla až po té zmizelé, a ta se sněhem ve vlasech mi neutkvěla vůbec. Asi tak k mateřské paměti. Jo Nesbů mám na kontě asi pět, ale popravdě to bylo tak překombinované, že nevím, který byl který, a o čem. Na Marca od Adlera Olsena jsem se sice těšila, navnaděná předchozími díly, ale byl hrozně nešťastný a zoufalý.

Teď to vypadá, že čtu samé knihy, co se mi nelíbí. Ale říkám jim spíš momentální slabůstky :)

Shodou stěhovacích náhod a osudových setkání se ke mě dostala i kniha Marie a Magdalény Lenky Civade Horňákové. Pro mě zajímavý čtenářský experiment, kniha otagovaná štítky Historie, Román a Pro ženy působí v naší knihovně solitérně, ale už teď tam má své místo jisté. Je to taková esence ženskosti, která je pro mě něčím přitažlivá, čtivá, svá, drsná i jemná, ale nečekám, že sedne každému. V mysli spouští vodopád cykličnosti o nás, našich matkách a jejich matkách a tom, jak se v tom plácáme samy a spolu, každá jinak a přece stejně...

Přichází zásadní změna žánru - Patrick Rothfuss a jeho Kronika královraha. Jop, to je ta nejskvělejší fantasy posledních let a stojím si za tím, i když to rozhodně nebyla láska na první řádku. Mluvila jsem výš o esenci ženskosti? Tak tady na odkapávající testosteron budete potřebovat hadr. Teda časem, story začíná dobou, kdy byl hlavní hrdina kluk, ale už tady si všimnete, že problém se sebevědomím ten chlapec nemá. A pak se to zhorší, Kvothe je domýšlivý i namyšlený, i když strádá, nechává u toho vyniknout své silné stránky, nikoho nenechá na pochybách, že ví něco zásadního navíc, prostě mistr světa amoleta. Pokud mám být předjímavá, podobnými slovy si myslím, že se dá popsat i sám autor. Od první kapitoly okatě naznačuje, že on je tu šéf a vy máte sedět a číst s otevřenými ústy. Vlastní svět má mistrovsky promyšlený včetně názvosloví pro počítání času. Tím, jak to na vás hrne, a objasněním čehokoli se nezdržuje, zbytečně tlačí na pilu. Časem mu to ale prominete a čtete s otevřenými ústy. Stejně tak pominete Kvothovi charakterové slabiny, protože, mám-li zůstat u testosteronem ovlivněného slangu, je namachrovaný, ale hlavně je machr. A Patrick Rothfuss grafoman. Za šestnáct set stran dvou prvních dílů se děj pohne o pár let. Úžasná dobrodružství, která vám autor každou chvíli naznačuje, se posouvají stále do budoucnosti, o které ale víte, že není až tak vzdálená, protože se děj z velké části vypráví retrospektivně, a vy znáte současnost s dozvuky právě těch naznačovaných dobrodružství. Jelikož má jít o trilogii, přičemž onen třetí díl autor píše šestým rokem, nezbývá, než mu popřát hodně štěstí :)

Součástí série je i spin-off příběh jedné z vedlejších postav nazvaný Hudba ticha. A to je, dámy a pánové, pecka. Okamžitě zařazená na můj top seznam milovaných divnoknížek. Až na tu předmluvu, kde se autor se skromností sobě vlastní mezi řádky omlouvá za vlastní genialitu a trochu shazuje příběh i čtenáře... Jiný už nebude, takže se držím hadru a zdržím dalších komentářů. 

A pak přišlo to první prázdno.

K třicetinám jsem si nadělila předsevzetí přečíst znova celého Harrynka. Chvilku jsem se odhodlávala, bála jsem se realitu dospělého mozku konfrontovat se zidealizovanými vzpomínkami, ale pustila jsem se do toho. Obávala jsem se zbytečně, je to stále od prvního do posledního písmenka dokonalé. (Samozřejmě mluvím o původní sedmidílné sérii. Onen údajný osmý nastavovaný divadelní kousek, Harry Potter a prokleté dítě, nepočítám, to je hrozný paskvil.) Takže pro všechny nevěřící Tomáše ještě jednou, Harry Potter byl, je a bude boží, přijměme to jako fakt a svět bude lepší místo. 

A tím nadešlo moje aktuální nečtení. 

P.S.: Na nově navrtané poličce (díky, taťko), trpělivě čeká Tobiáš Lolness. Nestahujme kalhoty, k brodu daleko!