Jedním z babetích vánočních dárků byly boží bytelné boby. Se zádovou opěrkou, aby se madam pohodlně svištělo. Výzva přijata. Původně plánovaná dopolední brunchová oslava ustoupila akční horské výpravě. Horským vůdcem byla jednomyslně zvolena nejlepší teta, bez které bychom nezaparkovali ani se nenajedli. Jejímu charisma odolá málokdo :)
Španělské cestování má jistá úskalí, ať plánujeme, jak plánujeme, do cílové destinace se vždy dostaneme v době oběda. Tentokrát ale nebyl zadarmo, stoupání k horské chatě po zledovatělé cestě, první poutání do bobu, první pády (moje). Prostě ten několikachodový oběd, zahrnující smažák i borůvkové knedle s palačinkama, byl zasloužený. Po nabrání sil se naše skupina rozdělila na snowboarďáky (Babeťák s horským vůdcem) a bob(k)aře (já, Babeta a dvě tety aupairky). Ze závěrečného hodnocení vím, že ani snowborďáci neměli začátky vůbec snadné, ale bobovací dobrodružství očima Babetky nemělo daleko k polárnímu boji o přežití. Nejprve s babetím bobem běhaly tety aupairky, maminka chytala a Babeta se smála. Pak se maminka rozhodla, že ona ty knedlíky taky musí vyběhat, takže výměna. První jízda, bob nabral rychlost, maminka zpanikařila, zatáhla za šňůru a milou drahou Babetku i s boby překlopila obličejem do sněhu. Tak blízké setkání s bílou studenou hmotou Babetu nezaskočilo a bez váhání naplno spustila vysokohorskou sirénu, aby o jejím utrpení věděli nejlépe až v Alpách. Nechala se pak ještě chvíli vozit, ostražitost z očí už jí ale nezmizela. To chudera ještě nevěděla, co ji čeká dál.
Sestup zpět k parkovišti. Cesta byla jedna hladká ledovka, sem tam přiostřená štěrkem, proto jsme se rozhodli pro sestup sjezdovkou. Boží bytelné babetí boby nemají brzdy, sjezd nepřipadal v úvahu, zastavily bychom se pravděpodobně někde u Vsetína. Takže Babeta do nosítka a krok za krokem zahájit opatrný sestup. Kdyby nesvítilo slunce, nesvištěli kolem nás usměvaví lyžaři, nepobíhaly bobující děti, bylo by to drama hodné záběrů katastrofických filmů. Na zadek jsem si hrcla asi desetkrát (přes Babetu jsem si neviděla na nohy a moje levé koleno, posilování navzdory, není úplně spolehlivé), Babetka dávala průchod strachu srdceryvným pláčem. Za vydatné pomoci tet jsme se konečně dobraly parkovištního základního tábora. Cestu domů prospala spánkem hodném dudka :)
Silvestrovské ráno se pak neslo v duchu opožděné oslavy, Babetka se dočkala dortu a dárků a výskala, horské řádění zapomenuto. Boží mlýny ale melou...
Odpoledne jsme se vraceli od babičky kolem vypuštěného rybníka, celou plochu pokrývalo jen zmrzlé bahno a louže ledu. Pomalu stmívalo a padala mlha. Babeťáka učaroval počasím posílený genus loci a rozhodl se pro výpravu napříč se zastávkou na tajuplném ostrůvku. Nejlepší teta se spící Babetkou v kočárku to vzaly cestou okolo a my s Babeťákem vpřed za dobrodružstvím. Celou cestu se mi strachem ježily chlupy. Pravda, že na ostrůvku, jednom z oblíbených zimních dětských rejdišť, jsem se na chvilku uvolnila a nadšeně jsem Babeťáka protáhla všemi vyběhanými stezkami. Vzpomínky! Pak ale nastal čas opustit bezpečí ostrůvku a zdolat druhou půlku rybníka. Tu delší. Světla ubylo a mlha zhoustla. Po labyrintu uliček na ostrůvku jsme nemohli trefit správný směr, žádný orientační bod nebylo vidět. A tak jsme šli za nosem. Zmrzlá prdelka se mi strachy klepala. Babeťák notoval nějakou marťanskou písničku. Konečně jsme došli k okraji a rovnou jsme našli i průchod skrz rákosí, když se to stalo. Bahnem se mi propadla noha až po koleno, zaječela jsem a padla na čtyři. Do čela mi spadla kapuce a zamlžily se mi brýle. Z toho mála, co jsem kolem sebe viděla předtím, jsem teď viděla ale úplné.. víte-co. Stylem odkoukaným od Babetky jsem metla rychlostí tryskomyši po všech čtyřech ke břehu, kde se smíchy kácel Babeťák. Že jsem pak musela udělat striptýz před barákem, protože zabahněnou mě mamka nechtěla pustit dovnitř, už je jen pikantní třešinka :)
