Červencem nám Babeta projela na plný plyn, v srpnu mi bohužel prasknul výfuk.
(Tak nevím, jestli se mi tahle metafora úplně povedla, vezmeme to radši popořadě.)
Máme příjemnou rodinnou tradici, že ozvěnu posledního školního zvonění slyšíme nejraději už za kopcem, takže jsme ani letos nezaváhali. Víc než týden mimocivilizačního chalupaření je pro mě blaho. Věkem asociálním. Odstěhovat se na samotu u lesa (nebo na samotu u moře) mi s každé narozeniny připadá jako lepší nápad. I strašidelný úkol vychovat dítě v dobrého člověka mi na chalupě připadá snazší. Babeta je tam jako ryba ve vodě. V náročném terénu, kterým naše chalupa bezpochyby je, se pohybuje s přirozenou samozřejmostí. Na podhorském vzduchu divočí(me) a krásní(me).
Uprostřed měsíce jsme tepláky a kousavé svetry vyměnili za velkoměstskou parádu. Že je Evropa náš domácí rajón, jsme si potvrdili, když jsme z České republiky vyjeli na schůzku se španělskými příbuznými do Maďarska. Že se o té Evropě máme ještě hodně co učit jsme zjistili vzápětí. Naše hromadně bookované apartmány od sebe navzájem dělilo několik rušných budapešťských ulic. Zájezd byl z přirozenosti všech zúčastněných velmi chaotický a neorganizovaný, zase nám ale díky tomu zůstal dostatek pamětihodností na druhé kolo.
Třetí červencové balení kufrů nastalo v podstatě hned po návratu z Budapešti, tentokrát nás ale čekalo moře! Spolu s DP (domácími prarodiči) jsme vytáhli na Turka. No a tam bylo všechno skvělé, dokud se to úplně nepodělalo. Navždy se s námi rozloučilo mé slepé střevo. Druhý týden dovolené jsme si tedy i s Babeťákem dali bez dítěte a dokonce "na pojišťovnu", což ale upřímně stálo za starou bačkoru.
Ze srpna, který měl být domácně-zařizovací a výletový, byl srpen uzdravovací, ležící a spící.
No a když se tak dívám na to dnešní datum, tak si uvědomuju, že září nebylo o moc divočejší. Novinku ale máme, podělíme se v příštím příspěvku :)
