Indiánský bobřík

První léto s malou indiánkou je definitivně za námi. A že nám dalo zabrat :) Z odevzdaného indiánsko-babetího písklete je adeptka na náčelnici Apačů, její kvalifikace stále roste. Kolik bobříků si za první léto vysloužila? 

• Bobřík sudotoč a plazič  - samostatnému pohybu třikrát nazdar (maminka zde dostává Bobříka podlahovytírače, kterýkoli opomenutý drobeček je bez milosti sežrán)
• Bobřík ochutnávač - na odstavení to zatím nevypadá, občasné zpestření ale vítá (a Bobřík parovařič-a-potom-mixič pro maminku, jako cena útěchy, že jí to nikdo nežere)
• Bobřík literární - knihy si prohlíží, čtenému slovu naslouchá a směje se, občas je ochutnává. Jen časopisy vyhodnocuje jako brakové a škube je jak pes (zde maminka zůstává bez bobříka, ale hřeje ji u srdce, že je knihomolství dědičné)
• Bobřík lovec - kočka i pes se už musí mít před indiánkou na pozoru
• Bobřík historik - za plný počet bodů - během čtyřdenní dovolené prohlídka čtyř hradů
• Bobřík chalupář - level první, odrůda indián vesnický
• Bobřík kelišák - za nejvytahanější krk
• Bobřík roztleskávač - roste z ní oddaná sportovní fanynka, nadšeně sleduje dědu tenistu, tetu házenkářku, všechny rodinné nohejbalisty (maminka zde dostává žlutou kartu, při každém sportovním klání natočí babetí vozidlo k hřišti a na tajňačku vytáhne knihu)
• Bobřík žvatlal, prskal, prděl a brmbal - repertoár vzukových projevů stále roste a to prosím nezapomínejme na ukázkový indiánský pokřik 
• Bobřík jeskyňář - za první pobyt v podzemí
• Bobřík koupalištní - zatím podmíněně :) 
• Bonusového Bobříka lásky dostává nejen jako nejmilovanější indiánka pod sluncem, ale i za tulení a uslintané miminkovské pusinky

A ptáte se jaké je indiánské jméno naší bobříkové šampionky? Jelikož nás na svou potřebu dudlíku občas upozorní něžným hryznutím do nosu, zveme ji La que come narices, tedy Ta, co jí nosy :) 

Flashback / Loňské léto

Loučící se léto mě donutila vzpomínat na to loňské s břichem. Kam všude se pupek podíval? Aneb pokračování seriálu o tom, jak jsme se měli, když už jsme se skoro měli.

S červencem jsem se překulila do nového těhotenského období. Už mi nebylo špatně, užívala jsem si péči okolí a ukázkově odpočívala. Zase mi začalo chutnat jídlo, chutě mě přepadaly konkrétní a snadno ukojitelné. Taky jsem si ale už pomalu začala uvědomovat některé praktické následky těhotenství (i ze spaní mě například budila otázka, kudy se to dítě dostane ven). Mozek mi pomalu podvědomě zpracovával různá rodičovská, výchovná a porodní témata. Pořádkování v hlavě mělo hlavně relaxační účinek - přes den jsem zvládala uklidnit všechno, co v noci panikařilo. Tenhle svůj zenový stav mám ráda a v momentě, kdy se mi v těle nacházely mozky hned dva, dostalo celé rozjímání jiný smysl, směr i rozměr.

Srpnem jsem se dopočítala do pátého měsíce a ze svého pokročilého stavu jsem přestala být tolik překvapená. Bříško mi přiletěli pohladit Španělé, Babeťákovi rodiče i sestra s manželem. Český výlet jsme stihli jen jeden, zámek v Buchlovicích a Velehrad, a rovnou v plném počtu. Na tuhle část vzpomínám moc ráda. Pak ovšem přišla na řadu druhá část plánu - čtyři dny, Španělé a my, ve Vídni. Pamatujete jaké bylo loni vedro? Tak si ho znásobte rozpáleným městem a přijdete pár kilo živé váhy. Otekla jsem tam stylem, že jsem si jeden večer musela sundat prstýnky a pak jsem se zase oblékla až když byly Babetě tři měsíce. Uznávám, že tady jsem příliš dobrou společnicí nebyla. Nespravil to ani sachr ani opera. Rodinné dovolené jsou krásná věc :)

Už cestou domů z Vídně jsme se s Babeťákem dohodli, že si někam musíme ještě vyrazit naposledy sami ve dvou, i když jsme to v původním plánu neměli. Vídeňská eskapáda potřebovala něčím přebít. Čtyři dny na to jsme byli opět na cestě, tentokrát však na sever. Čekalo nás Baltské moře. 

Cesta byla skvělá, ubíhala, smáli jsme se Vieweghovým Pohádkám pro unavené rodiče, zpívali jsme s Lotrandem a Zubejdou. Vila, ve které jsem na tu poslední chvíli sehnala ubytování, nás příjemně překvapila. Pohodlná, prostorná, provoněná liliemi, nádherná. Pokoj s balkonem, ticho a klid. A konečně moře! A to vše v mé ideální provozní teplotě. Nikdy předtím jsem u severního moře nebyla, borovice místo palem, husté keře poseté oranžovými bobulkami rakytníku, u vstupu na pláž výstražná cedule jak postupovat, najdeme-li na pláži opuštěného tuleně. Na pláži místo slunečníků labyrint ohrádek coby větrolamů i legendární boudičky. První odpoledne na pláži jsem sebou po rychlé ledové koupačce plácla na ručník v písku - zásadní chyba! Zapomněla jsem na své babetí břicho, a nejenže to bylo velice nepohodlné, ale já jsem vůbec nemohla vstát! Babeťák odběhl někam pro pití a mě se na zádech začalo dělat špatně. Po několika velice komických pohybech jsem pokusů o inteligentní zvednutí se zanechala a potupně se převalila na břicho, hubou do písku, odtud na všechny čtyři a vstát. Babeťákovi, který se právě vrátil s limonádou, jsem na tázavý pohled, proč jsem celá od písku, když jsem se byla před chvílí koupat, suše odpověděla, že si jdeme pronajmout lehátko a že od září začínám s těhotenským cvičením. Nic nenamítal.

Pět dní uteklo jako voda. Výlety, procházky, pláž, knížky, hovory a dobré jídlo. Léto nám touhle spontánní dovolenou skončilo stejně pohodově jako začalo. Zpátky doma jsme ještě naposledy před zimou zajeli zkontrolovat chaloupku a poslední srpnový víkend nás čekalo třetí krásné svatební veselí, tentokrát ve Štramberském starém lomu. Ale od září už jsem celé to babetí líhnutí začala brát mnohem zodpovědněji, proto pokračování příště :)

Sporťačka

Přesedláno! 

Zase je to malinké miminko ve velkém kočáru. A rovnou zababušené až po nos, jízdu s nohama ven jsme stačily otestovat jen jednou. Déšť je ale taky sranda :) 

Půlvíkend ve Skorobrně

O tom, jak jsme nebyli na víkend v Brně.

Září máme krásně srážecí, po srazu středoškolských fosílií a oslavovacím srazu rodinném, přišel velice výjimečný sjezd kolejních hvězd! Že se mi na něj srazil svetr je podřadná, ovšem jazykově příhodná, okolnost.

Jelikož jsem i v této sociální skupině mateřským průkopníkem, vzala jsem s sebou všechny, až na kočku, a vyrazili jsme do Tygřího domu někam k Brnu. Tygr mému průkopnictví již se svým devítiměsíčním břichem dýchá za krk, zpětně doufám, že jsem nedělala moc velkého machra a zdržela jsem se blahosklonnému tónu zkušené matky ;) Babetka coby testovací subjekt pro očekávaného juniora prubla novou vaničku a zajela postýlku, všechno je ready. 

Bylo to skvělé. Na mé naléhání jsme i přes vzrůstající kradmý chlad zůstali po nejlepší možné grilované večeři na terase dlouho do noci a já si můžu připsat čtvrtou letní noc venku. Tolik jsem jich letos ani nečekala! Babety porážejí sociální izolaci a mají společenský život!

V sobotu jsme si cestu protáhli do centra Brna a konečně navštívili podkrovní ateliér minibyt nejlepší babetí tety. Brno i Skorobrno si nás gastronomicky rozmazlovalo, takže když nás opět po výborném mnohachodovém obědě dohonila únava i Babeťákova práce, otočili jsme to na cestu k domovu. Dámská část posádky zaslouženě vytuhla už v autě, jednočlenná pánská až doma. 

Zero waste week

Každý na mateřské trochu zblbne. Nechat se pohltit vlastní mateřskou bublinou je nebezpečně snadné. Nejprve upadnete do nejzamilovanějšího oxytocinového kouzla, ta bezbřehá fascinace vlastním potomkem veškeré šumy okolí prostě vypne. Zamotáte se do kolotoče mlíko-hovínko-spánek. Fascinace se věkem ustálí zatímco kolotoč známou automatizací zrychlí. Člověk je ale řešič od přírody, když nemá ke koumání podnět zvenčí, šťourá se v tom, co má, a dělání velbloudů z komárů mu jde jedna radost. Je potřeba nenechat si vším tím mlíkem zalít úplně celý mozek a realizovat se i jinde. (Třeba blogem, že.)

Je zajímavé, jak se většině maminek v téhle době na mateřské otevře v hlavě zelené okénko. Ne, že by ekologie byla před mateřstvím sprosté slovo, ale když osobně poznáte někoho, kdo tu jistojistě bude déle než vy samy (a shodou okolností je to ten nejdůležitější tvoreček na téhle planetě) dává všechna ta udržitelnost a šetrné zacházení s přírodou mnohem větší smysl. Dojde vám, co všechno musíte změnit, jinak jsme jako lidstvo prostě v pr... až tam.

Hluboké, že? Tyhle věci se mi v hlavě povalují už dýl, ale na povrch teď probublaly díky akci Zero waste week. Mezinárodní týden bez odpadků se koná každý rok první týden v září (upřímně, letos o něm slyším poprvé, a to jsem jednu chvíli málem ekologii vyučovala) a zapojit jste se do něj mohli přes Czech zero waste team. U holek dostanete tipy, jak na to, a proběhly i výzvy na každý den týdne. Před každým, kdo se do toho pustí a zvládne to, smekám. Já jsem do toho oficiálně nešla. Zaprvé jsem to klasicky prošvihla a zadruhé bych to prostě nedala. Ale to mi nezabrání nad našimi odpadky chvilku zpytovat svědomí.

Plínky. Jo, je to venku, jedu v jednorázovkách. A vyhovuje mi to. Babetí životní start jsem si nechtěla komplikovat a látkování jsem odkládala. Genetické předpoklady napovídaly, že by Babetka měla mít velice citlivou pokožku se sklonem k různým nepopulárním projevům. V takovém případě bych byla schopná přejít na látkové ze dne na den, nastudováno mám. Nevím, jestli se genetika přesmykla správným směrem nebo je to mou láskyplnou péčí, ale Babetka má od narození prdelku jako z reklamy. A tak se k těm látkovkám třeba dostanu až budeme trénovat nočníkochození. 

Jinak bych skromně uznala, že by naše odpadky celkem prošly, i když prostor pro zlepšení tu je vždycky. Balenou vodu kupujeme jen v nouzi nejvyšší, učím se odmítat igelitky v obchodech a tahám sebou plátěnky. Nakupuju s rozmyslem, nepotřebným věcem se snažím nabídnout hodnotnější život jinde. Jídlo ani pití si nenechávám balit s sebou do jednorázových obalů. Zuby nehty se bráním letákům do schránky, i když tady mě sužuje nepřízeň osudu i počasí - ta nálepka ze schránky mi vždycky vybledne do nečitelna nebo se ztratí úplně. Vlastně jsem ještě nesehnala takovou se, kterou bych byla spokojená - s textem ve smyslu "reklamní letáky vhazujte pouze v topné sezoně a to prosím jen ty na klasickém novinovém papíře". Nejsem skaut a oheň bez papíru prostě nerozdělám. A kdyby k tomu roznašeč letáků vždy dodal ještě balík briket...

Na závěr bych na tomto místě ráda poprosila odpadkového Ježíška o nějaký opravdu hezký, chytře členěný, designový třídící koš. Čistě zero waste family z té naší nebude, ale jako inspiraci si tuhle filozofii ráda udržím v hlavě. Jako takové blbnutí správným směrem. 

Babetí dort

Protože mám tu nejvíc milující a podporující rodinu, dochází mi slova. 

Což je u blogerky dost na pytel, že? 

Horkou sobotou jsme skočili do víru bujaření. Vešli jsme se tak tak ke třem stolům, pot i martini teklo proudem, předala se spousta dárků i překvapení a snědla se hromada dobrot. Hrál se nohejbal a plavalo se na koupališti. Babetka ve španělském modelu šla z náruče do náruče a po koupačce se účastnila ještě v pyžamku. 

Zkrátka letošní oslavu prohlašuji za velice vydařenou a příští rok teda už nic, že jo? ;) 

Plazič novodobý!

Když potřebuje, tak jede. Když nechce, tak s ní nic nehne. 

Po kom to dítě je? ;)