Jak jsem nešla na Kluse

Aneb mateřská realita, měsíc desátý

Jestli jsem si někdy bezdětná představovala, jaké je být "dětná", tak se ta představa realitě ani nepřiblížila. Nemohla, protože to, jak pětkrát denně ohříváš jídlo, které nikdo nejí, to si představíš (jsme opět v odmítací fázi). Dlouhé procházky s kočárkem, čtení pohádek u postýlky a nekonečné stavění komínů z kostek si taky představíš. To, že ti den uteče mezi přebalováním a kojením, bez toho aby sis všimla, že máš pořád ještě pyžamové kalhoty, mlíkem protečené tričko a dopingovou čokoládu pod nosem, si s trochou fantazie taky živě představíš. Sílu emocí, co u toho prožíváš, tu si ale nepředstavíš. Opojně euforické stavy, když se na tebe ten malý člověk usměje (nebo když usne!), naprosté zoufalství, když mu něco je, nadšení a pýcha, když se naučí nějaký nový trik. 

Když se zadaří a rodinné soukolí klape jako namazané, všichni jsou ve stejnou dobu relativně čistí, najedení a vyspaní, cítíš se, jako bys právě objevila svoji superschopnost.

A pak přijde separační úzkost. Babeta o ničem neví, mluvím o svojí separační úzkosti. Nic patologického, jen prostě nejsem ráda bez ní. A to i když řve a je protivná (tam občas potřebuju minutku na vydýchání, ale stejně ji chci poblíž). Bez ní jsem bezprizorní. A tak jsem nešla na Kluse. Místo skvělého koncertu jsem si dala taneček s lžičkou bloumající bezcílně kolem zavřené pusinky, klasickou tříhodinovou uspávačku proloženou stavěním komínů určených k demolici a bylo mi dobře. Divný, já vím. Ještě to zpracovávám. 

10D

Dravá divačka divotvorné dobročinnosti, detektivně dedukující debatérka, důvtipná desetiměsíční dokumentaristka. 

Flashback / Cvičení a ambasáda

Páté pokračování příběhu ze série "jak jsme se měli, když už jsme se skoro měli". Tentokrát o tom, jak jsme to začali brát vážně a jak jsme se snažili "nakulturnit" se do zásoby. 

Září jako by do mě vlilo novou krev (nebo mi jen začalo téct do bot?), měla jsem energie na rozdávání. Po letní epizodě na pláži (nečetli jste minulý díl? Napravte to tady), jsem se opravdu přihlásila na těhotenské cvičení. A protože nejsem troškař (a neumím se rozhodovat), tak jsem se rovnou přihlásila i na gravid jógu a kurz předporodní přípravy. Na cvičení pro těhotné pod vedením výborné fyzioterapeutky jsem si pokaždé mákla, až mě to samotnou překvapilo, bez dozoru by mě takové prostocviky v mém stavu asi ani nenapadly. Lektorku i kurz zpětně hodnotím velice kladně. Naopak si teď uvědomuji, že gravid jóga mě trochu zklamala. Z tanečních hodin jsem zvyklá na určitou ladnost a kontinuitu pohybu, pozice doladěné do detailu. Tady to bylo spíše pomalé protahovací cvičení, i když ne špatné. Byla to moje první zkušenost s odborně vedenou jógou, takže se necítím na hluboké soudy, ale příště bych radši zkusila jiný kurz. 

Do kurzu předporodní přípravy jsem vstupovala s velkými obavami, celý porod se přede mnou začal s krátícím se rokem nebezpečně zhmotňovat. Naštěstí ho ale vedly dvě úžasné duly, mluvily otevřeně, věcně, a ve mně konečně začala sílit myšlenka, že to dám. Připravím si porodní plán, budu mít vybroušenou teoretickou přípravu a prostě to dám (tohle přesvědčení mi dokonce vydrželo až do první pořádné kontrakce). Dozvěděla jsem se opravdu hodně informací, které už teď ale bohužel nejsem schopná z kojícího mozku vydolovat. Až se bude jednou historie opakovat, tyhle dvě duly si rozhodně zase ráda poslechnu. To jediné a všeříkající, co si od nich pamatuji (a z čeho je postupem času i moje nová mantra), je: "Tělo není debil." Úžasně uklidňující věta :) 

O mé sílící potřebě kulturní potravy ducha jsem zavčasu informovala blízké okolí, takže mi, k mé velké radosti, byly k narozeninám naděleny lístky na balet Spící krasavice v Olomouci. Usazeni na balkoně jsme se nechali unést. Krásné to bylo (i když trochu kratší to být taky mohlo;)). A abych se cítila jako tuplovaná primadona, tak mě v říjnu ještě Babeťák vyvezl na recepci španělské ambasády do Prahy. Och, představená všem hlavám pomazaným jsem cudně klopila oči k vypouklému bříšku, culila se jako měsíček na hnoji a nenápadně vyhlížela židli a něco k jídlu :) 

Ochořelá dvojzubka

Po bezesných nocích jsme se konečně dočkali druhého cinkacího Babetího zoubku! A protože klidné usnínání a spaní celkově je už mimo její styl, tak si pořídila parádní rýmu. 

Říjne, co nám to děláš? Nezbývá než doufat v lepší listopad a těšit se na velkolepý prosinec :) 

Retro

Babetčina nejlepší teta (která si tento titul přiřkla sama a nám nezbývá než souhlasit) a zároveň moje drahá sestra nám (mně a tehdy ještě mlhovině v pupku) k loňským Vánocům přichystala to nejparádnější retro překvapení. Přetočila do mp3 formátu všechny naše dětské kazety, a že jsme jich měly!

Hned na Štědrý večer jsme si jich pár pustili, a přestože jsem je tolik let neslyšela, stále jsem byla schopná dokončovat věty vypravěče. Lidský mozek je úžasný, tolik vzpomínek! První znělka a já vidím, jak jsme při vyslovení posledního slova na jedné straně kazety, tryskem letěly otočit, aby nám neutekl začátek na druhé straně (skutečnost, že kazeta funguje právě naopak, tj. že se musí nechat dojet, aby na druhé straně začala od začátku, jsme empirickým zkoumáním odhalily až po mnoha měsících a byl to vpravdě objev desetiletí).

Kazeťák nám trůnil v pokoji na čestném místě už od dob, kdy jsme obě byly malé špuntky. Večerní pohádka z kazety byla klasika a zároveň jedna z mála činností u kterých jsme se nehádaly. Po období jednomyslné dětské shody nadešlo pubertální bouření a o tom, co bude kdy hrát, bylo opravdu hodně řevu (a nejen řevu). Už si nevzpomínám, kdo přišel s tím geniálním řešením, ale situaci uklidnilo rozdělení dní na sudé a liché. V sudé dny jsem kazeťák ovládala já (a tvořila chytáním hitů z rádia legendární kazetové kompilace) a v liché dny bylo ticho. Většinou (v té době jsem byla ještě trochu silnější než malá ségra;)).

A pak nadešlo třetí období, kdy jsme večer po těžkém dnu (ano, i pubertální a předpubertální děti mají těžké dny) nemohly usnout a v momentě vzájemného smíření padl nápad, pustit si zase jednou pohádku. A byly jsme v tom zase.

A pak doba postoupila z kazetové do cédčkové. A z cédéčkové do empétrojkové.

Půjčte si dnes kterýkoli z našich "dospělých" mobilů, ve všech najdete aspoň jednu usínací pohádku :) A teď je máme zase všechny! 

Které to tedy jsou? Alenka v Říši divů vyprávěná Růženou Merunkovou, Čarovné pohádky Františka Hrubína čtené Josefem Kemrem, Fimfárum a další pohádky pana Wericha (v přednesu se střídá s paní Zázvorkovou; v telefonu mi nejčastěji ještě donedávna hrál Splněný sen a se ségrou nás neustále šokuje příběh Tří sester a jednoho prstenu), Kocourek Modroočko a nesouvisející, ale taky kočičí, Kočičiny kocourka Damiána. Potom Kouzelné pohádky Jiřiny Bohdalové a naše oblíbené Pohádky do postýlky. Nesmí chybět ani klasické Krkonošské pohádky, popletení Křemílek a Vochomůrka, písničky z černobílé Popelky, zvuková stopa televizní pohádky Princové jsou na draka nebo úžasní Včelí medvídci. Trochu raritní jsou pohádky vyprávěné Tomikupem (v podání Josefa Dvořáka), na kazetách jsme měly Zlatovlásku a Chytrou princeznu, teta nám bonusově přidala ještě Prince Bajaju, Jeníčka a Mařenku a Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. 

A jaké hity jsme tehdy poslouchaly? Nesmrtelní zůstávají Svěrák s Uhlířem, frčela ale taky Dáda, Jan Rosák (zpívající dětem) a Pavel Novák, kteří časem spíš zapadli. Petr Skoumal a jeho Kdyby prase mělo křídla se u nás ještě několika repríz dočká a Šmoulové mě taky ještě umí řádně rozesmát. 

Na hitparádu podle Babety si budeme muset ještě počkat, zatím Babetu používám jako zástěrku. Nedávno přišla sousedka, když u nás hráli Včelí medvídci, to jsem ještě zamluvila, že se Babetce líbí ty písničky. Minule ale přišla doprostřed První zimní Šmoulimpiády a to už jsem neukecala :)

Nejlepší teta v akci 

Když siréna zazní

Fakt, že se pravé dolní jedničce podařilo vyloupnout se na svět bez většího cirkusu, očividně nakrknul levou dolní jedničku. Takže na ni teď čekáme se vší parádou. Z Babetky je malá neustále kvílící sirénka s utrápeným pohledem. Včera ji alespoň zachránila teplota, díky které přes den čtyřikrát usnula a i noc jsme zvládli v relativním duševním zdraví (kolem čtvrté ráno sice Babeťák někam srze mě upřel skelný pohled, ale stejně jako Babetka se nechal pohladit a zase usnul). Ze všech víkendových plánů sešlo a do teď se jen hušáme, kojíme a zoubečku domlouváme. 

Jednozubka

Je tam! Není vidět, ale cinká :)