Babetí prostor

Babetí prostor, jak už to u dětí bývá, je celý náš byt. V ložnici si postýlku přirazila k naší, přebalovacím pultem vystrnadila můj noční stolek a košem na špinavé prádlo zablokovala spodní část zrcadla, nohy si prý vidět nepotřebuju. 

Pěnovým puzzlíkatým morem otrávila kuchyňskou dlažbu, decentralizovala silné postavení jídelního stolu, který nyní potupně částečně blokuje vstup do koupelny. Pro jeden neuznaný kout okamžitě našla využití formou parkovacího stání svého židličkového monstertrucku. 

Vlastní pokojíček jsme měli v plánu vyčarovat letos v létě. Vyčarujeme, jen nečekaně v novém bytě. Až mě z toho chytá lehká nostalgie. 

A jak si Babeta bydlí aktuálně? Podle mě vůbec ne špatně. 

Následující fotosekvence zachycuje postupující kolonizaci hlavní obývací části, tedy její reprezentativnější polovinu. Ta druhá je zahlcená nevyřízenou poštou, nevyžehleným prádlem a opuštěným kočkostromem. S Babeťákem máme kouzelnou schopnost všechny tyto resty přehlížet jako zemi nikoho.

Hračkovací základna aka náš obývací pokoj. Růžový byl už dlouho před Babetou, občas se rozhodujeme až příliš impulzivně ;)

Když nám sem zasvítí sluníčko, všechny barvy se rozzáří jako v lunaparku. (Pokud je někdo z čtenářského obecenstva na rozpacích, ano, to je efekt, kterého jsme chtěli dosáhnout:))
 

Konferenční depozit
 

Příruční knihovna
 

Multikulti výběr
 

Hlídací jednorožec
 

Šampion

Ve čtyři ráno mě probudí babetí kníknutí. Istaluju dudlík, a když se jí dech zklidní, mrknu instinktivně na čas na mobilu. Hned ji vidím, malou ikonku mailu, na kterou jsem čekala celý večer. Spánek odložen.

Kupujeme byt! A je to ten pravý. Tedy ten druhý pravý, v prvním pravém bydlíme teď. A dělí je od sebe "jen" osmdesát kilometrů. Malý krok pro lidstvo, velký pro jednu malou rodinu. 

Už je pět a já stále nespím, ztracená v hlubinách pinterestu, ponořená v kachličkových úvahách. Je to pecka! Ten byt teda, ale ty kachličky taky :) 

Dobré ráno! 

Živel

Babeťákova mezipracovní pauza nám začala ne úplně plánovaným výletem do maďarských termálů. Ještěže nám ten kufr pod oknem pořád stál :) 

Na přípravu jsme měli týden. Pět dní jsme se těšili do Budapešti, pak jsme dočetli instrukce a odjeli do Sárváru. Budapešť nám stále není souzená, ale příště už nám neunikne. 

Babetka konečně pochopila, že bazén je kámoš, že to je jen větší vana pro víc lidí. Nebo ji povzbudilo, že už stojí na vlastních nohách. Nebo jí dodaly odvahu růžové jaguáří plavky s apartní sukýnkou. Tak nebo onak, výsledek je jistý, je z ní vodní živel! Na příští kolo už pořídíme i nějakou nafukovací techniku, místy byla neudržitelná. 

Zpátky k šelmě, jaguár taky nebyl v plánu. Babeťanda celý víkend vypadala jako by si odskočila z natáčení Flinstoneových. Holt výběr plavek na začátku března je velmi omezený, v podstatě jsme se mohli rozhodnout jen, jestli Elsa nebo jaguár.. Nic proti Else, ale jaguár vyhrál. K sežrání byla, o tom žádná. 

Já jsem si s vodou taky užila svoje. Na hotelovém pokoji jsem měla na noc připravenou horkou vodu v termosce, studenou převařenou v lahvi a ještě jednu bokem, kdyby se to nepovedlo. Abych na signál dodala mlíko na čas. Někdy mi kojení fakt chybí. Všechny propriety na značkách a Babeta prospala poprvé celou noc bez mlíka. Dvakrát po sobě! Je to živel :) 

Změny

Nejprve omluva, Babetku jsem minulým článkem titulovala polochodcem nezaslouženě. Oddych nebyl, chodí neúnavně dál, je to chodec, žádný polo. Na nucené odstávce je až teď, dostihla nás rýma. Motivace k rychlému uzdravení je ale jasná, jarní boty pro obě!

A teď ty změny. Nemám je ráda, čím jsem starší, tím jasněji si to uvědomuju. Babeťák kontruje, že to není věkem, ale národností. Že nás pozoruje už pár let a v tomhle má jasno. Při zaslechnutí slova změna se nám rozbliká za sítnicí majáček a přejdeme do modu pasivní obrany před změnou - všechno, co se nám předtím nelíbilo, vlastně není tak špatné, kolem časového horizontu spuštění změny mlžíme, organizovaná snaha vyhnout se konverzaci s iniciátorem změny připomíná letecké akrobatické manévry. Jop, něco na tom bude.

Proces změny je pracný, výsledek by ale měl stát za to, takže do toho jdeme. Babeťák mění práci, společně pravděpodobně měníme adresu (slyšíte tam tu pravděpodobnou výhybku? :)) a duben pracovní měníme na duben dovolenkový. Proč ne, že :)

Polochodec

Babeta nejede, Babeta chodí! 

Neuvěřitelné se stává skutečností. Po váhavých mini krůčcích od jedné opory ke druhé nám už minulý týden ukázala beta testovací verzi chůze v šesti odhodlaných krocích, jejichž památce budiž věnována hrdá samolepka v kalendáři. Po šestidenním oddechu se dnes do toho obula naplno, ačkoli stále bez obutí, a tomu, co celé odpoledne prováděla, už se opravdu dá férově říkat chůze. Uvidíme, jestli si udrží laťku nebo bude následovat oddych.

Babeťák to tak prožíval, že ho musela krotit a sama jsem se z toho zapomněla dojmout. 

Dojímat se nestíhám, trnout ano. Zábava číslo jedna jsou teď kovové předměty, hlavně klíče. Kastelánka má potřebu neustále nějaké třímat, respektive ožužlávat, a v kombinaci s kymácivou chůzí mi způsobuje infarktové stavy. Blízké setkání babetího nosu s padající plechovkou fazolí z minulého týdne mi komplikuje spánek do teď. Naštěstí nos funguje dál v žádaném tvaru a fazole jsme ztrestali sežráním. 

Debordelizace

Sláva každému deštivému dnu! Po ránu s Babetou vybereme nějaký časem zapomenutý kout našeho obydlí a kramaříme. Tedy debordelizujeme. 

Já vytahuju poklady, ona nadšením neví, co nacpat do pusy dřív. 

Já třídím, ona přetřizuje. 

Já vyhazuju, ona rovnou likviduje. 

Já uklízím, ona řve, že jí to beru. 

Já stále ještě uklízím a ona spí. 

Jestli nám to za to stojí :) 

Marie Kondo by nad námi zlomila hůl, ale každý pytel v kontejneru se počítá, no ne? 

Zubky a móresy

Babetě přibyla v úsměvu čtvrtá perlička a já si můžu zase oddechnout. Už je zase zlatíčko a navíc symetrické. 

Jedna z mála věcí, díky kterým vešlo do historie mé rodné městečko, je i úsloví, že se k nám chodilo "na móresy". Ve druhé polovině 16. století zde stála škola Jednoty bratrské a mladíci panských rodů, jakož i nadaní mládenci z lidu, se sem sjížděli řemesla, umění, modlitby i vybrané chování studovati. A protože jsme lidé kulturní, na dobré móresy tu dbáme stále, tak mě babička nedávno zarazila ve vyprávění, když jsem jí s jistou hrdostí v hlase sdělovala, jaké komplimenty sklízí Babetuška od Španělů. Z jejích modrých očí jsou u vytržení a halasně pějí ódy na její krásu. A to je právě kámen úrazu, že je někdo krásný, to se totiž podle dobrých móresů a mojí babičky neříká. Můžeme si to myslet, špitnout si to mezi sebou, nahlas ale radši ne. Španělé u nás na móresech nebyli, takže těm budiž odpuštěno :) Za mě moc hezká připomínka hodnot, na které dnes rádi zapomínáme, nemyslíte? 

Takže já teď jdu té svojí čtyřzubé holčičce úplně potichounku špitnout, že pro mě je ta nejkrásnější na světě. Vy se mějte a na móresy dbejte.