Aneb loni touto dobou. Vzpomínací zapisník pro Babetku, aby věděla, jak jsme se měli, když už jsme se skoro měli.
Jak se zpráva o mém očekávání pomalu šířila, všichni se ptali na pověstné těhotenské chutě. No, přišly, ale mnohem později. Ze začátku se mě držely spíš nechutě. Záchranářské kakao naštěstí fungovalo skoro každý den, i tak jsem toho nablila dost a zdaleka ne jen ráno (dobrou chuť pokud právě obědváte:)). Mohla jsem se utlouct po kyselých gumových žížalkách (kvůli nim mi byl dlouho věštěn chlapeček), poprvé za dobu, co si pamatuju, jsem ochutnala svíčkovou (ano, opravdu) a zamilovala si ji. Vychýlila se mi už tak dost citlivá kalibrace čichu a ani já jsem dopředu nevěděla, co se mnou který pach udělá. Trápily mě bolesti hlavy, bez možnosti utlumení práškem jsem se léčila chladem, tmou a tichem. Celý první trimestr mi byla zima a únavou se mi rychle klížily oči kdykoli jsem si sedla. Ač to nezní jako idyla, ve světlých momentech to bylo čisté blaho, slunce v duši, život ve smíru, fakt. Nebo alespoň tak mi to teď hormony ovíněný mozek podává :)
V červnu mi teda bylo ještě pořád blbě, už jsem ale měla lepší dny a tak jsme s Mlhovinou v břiše cestovaly. Užily jsme si firemní den mojí sestřičky v holčičím týmu u brněnských permoníků, pohodu jsme načerpaly na břehu Nových Mlýnů a valašského vzduchu jsme se nadýchaly díky Babeťákovu firemnímu volejbalovému turnaji. Moje sestra si koupila úchvatňácký růžový skůtr, projet se mi nebylo dovoleno, tak mě jen kousek potlačili po příjezdové cestě. Letos až ho vytáhne ze zimoviště už ho prubnu!
Mlhovina protestovala proti upnutým a břicho utiskujícím věcem, jinak ale měla zatím prostorové nároky mile malé. Já jsem svou novou roli pořád ještě zpracovávala (občas jsem trochu pomalejší), ale kromě výše zmíněného klidu jsem se nijak jinak necítila. Žádné strachy, seznamy, nákupy, přípravy, stresy, jen klid a pohoda. Zadělávala jsem si přece na malou pohodářku.
Žádné komentáře:
Okomentovat