Chtěla jsem na titulku dát tu svoji čerstvou hrdou třicítku, ale je to prostě moc.
Normálně se s tím moc nemažu, když se mě někdo zeptá na věk, mocně se zamyslím.
Moc dospěle se ani běžně necítím, pokud mě zrovna nesemele moc zodpovědnosti.
Mám potřebu se neustále vymezovat proti bezmoci rutinního toku času. Většinou tím, že vymýšlím až moc blbostí, které stejně nedotáhnu do konce.
Až moc často taky unikám mimo moc reality. Jsem moc vášnivá čtenářka.
Někdy se sama sobě moc líbím. Často zbytečně moc přemýšlím.
Obdivuji umění a moc umělců. Moc bych si přála ovládnout alespoň jeden druh uměleckého sebevyjádření, propadnout mu a vytvořit něco, s čím budu moct být i po ukončení tvůrčího procesu spokojená.
Moc lásky a mateřství mě poslední dobou přepadá silou, kterou bych jí ani ve snu nevěřila.
Podle úhlu perspektivy se dokážu cítit stejně mocně jako bezmocně.
Včera se mě někdo ptal, jestli si myslím, že se tou třicítkou jako něco změní. Odpověděla jsem, že očekávám, že se nebe rozestoupí a do mě sestoupí tajemná, hluboká, stařecká moudrost. Asi už je to tady :)
