úterý 2. října 2018

Červenec v trapu, srpen v čudu

Červencem nám Babeta projela na plný plyn, v srpnu mi bohužel prasknul výfuk.
(Tak nevím, jestli se mi tahle metafora úplně povedla, vezmeme to radši popořadě.)

Máme příjemnou rodinnou tradici, že ozvěnu posledního školního zvonění slyšíme nejraději už za kopcem, takže jsme ani letos nezaváhali. Víc než týden mimocivilizačního chalupaření je pro mě blaho. Věkem asociálním. Odstěhovat se na samotu u lesa (nebo na samotu u moře) mi s každé narozeniny připadá jako lepší nápad. I strašidelný úkol vychovat dítě v dobrého člověka mi na chalupě připadá snazší. Babeta je tam jako ryba ve vodě. V náročném terénu, kterým naše chalupa bezpochyby je, se pohybuje s přirozenou samozřejmostí. Na podhorském vzduchu divočí(me) a krásní(me).

Uprostřed měsíce jsme tepláky a kousavé svetry vyměnili za velkoměstskou parádu. Že je Evropa náš domácí rajón, jsme si potvrdili, když jsme z České republiky vyjeli na schůzku se španělskými příbuznými do Maďarska. Že se o té Evropě máme ještě hodně co učit jsme zjistili vzápětí. Naše hromadně bookované apartmány od sebe navzájem dělilo několik rušných budapešťských ulic. Zájezd byl z přirozenosti všech zúčastněných velmi chaotický a neorganizovaný, zase nám ale díky tomu zůstal dostatek pamětihodností na druhé kolo.

Třetí červencové balení kufrů nastalo v podstatě hned po návratu z Budapešti, tentokrát nás ale čekalo moře! Spolu s DP (domácími prarodiči) jsme vytáhli na Turka. No a tam bylo všechno skvělé, dokud se to úplně nepodělalo. Navždy se s námi rozloučilo mé slepé střevo. Druhý týden dovolené jsme si tedy i s Babeťákem dali bez dítěte a dokonce "na pojišťovnu", což ale upřímně stálo za starou bačkoru.

Ze srpna, který měl být domácně-zařizovací a výletový, byl srpen uzdravovací, ležící a spící. 

No a když se tak dívám na to dnešní datum, tak si uvědomuju, že září nebylo o moc divočejší. Novinku ale máme, podělíme se v příštím příspěvku :) 

úterý 26. června 2018

Expedice a extempore s exkrementy

V červnu se musí na výlet a jedno kolik vám je let. 
Je potřeba mít batůžek, parťáka a cíl. A tatranku. 

No, známe se, takže je jasné, že auto jsem měla nacpané po strop, parťáků celou partu a v cíli rum. 

Jako vždy v našem babetím červnu jsme zvládli expedice dvě, jednu zpívací a jednu literární. Zpívající byla letos na téma staré Popelky a ostatních skvostů, které se natáčely v Průhonicích. Ty se staly hlavním cílem výpravy (pravda, mohli jsme si předem kromě přípravy zpěvníků nastudovat i to, že v Průhonickém zámku nejsou klasické prohlídky a že nás tam čeká jen opravdu veliký park a svatební maraton, ale i tak to bylo skvělé.) Literární jsme měli za humny, takže účast byla neoddiskutovatelná. 

Obě výpravy byly zpestřeny Babetčinými pokusy o civilizované vyprazdňování. Coby doprovodný program jsme totiž zvolili indiánské odplenkování. V pondělí před čtvrtečním odjezdem došly plenky a nové nebyly. Prý je lepší takto rázně odplenkovat zalezlí doma a ven vyjít až když jsou všechny výpusti pod kontrolou, ale kdo na to má čas? Při takovém počasí? Kdepak, pěkně rovnýma nohama do toho, však se to opere. První den šestery gatě, druhý den čtvery, třetí troje a tak dále, sem tam prostěradlo, když se moc tvrdě spalo, a dnes po dvou týdnech jsou vyprazdňovací cesty plně oddány Babetímu velení. Zatím teda většinou neodhadne, co se chystá, když ale trefuje správná místa, vzal to čert, no ne? 







 





















 


neděle 27. května 2018

Dobro-družení

Babetka se už od věku miminkovského ráda hojně a dobře druží, to je známá věc. Nově ale taky dobrodruží. Já se jí snažím být tím nejlepším dobro-průvodcem na jejích dobrodružných cestách, na něco ale mé slabé maminkovské srdce přece jen občas nestačí. To se pak Babetka jede za dobrodružstvím družit s dědou. Ten je na to totiž expert. 

Už spadli do rybníka (děda:"ale jen jednou nohou!"), lezli na strom pro třešně ("držel jsem ji za plínku a za gatě, neboj") a koupali se nahatí ("nahatá byla jen Babetka"). 

Na příští víkend jsem jim zakázala výlet na lodích. 

A to nám to léto ještě ani pořádně nezačalo. 






úterý 8. května 2018

Slabůstky, libůstky a Harry Potter

Nastalo mi období čtecího temna. Takové to prázdno po tom, co dočtete nejskvělejší fantasy za několik posledních let, není nic oproti prázdnu, které cítíte, když se to první prázdno rozhodnete vyplnit tím nejskvělejším fantasy vašeho života. Aneb, je mi třicet a přeháním jako dvacetiletá herečka :)

Jsem odpůrce čtenářských deníků, takže to vezmeme hopem. Rukama, postelí i koupelnou mi za poslední dobu prošlo několik detektivních bestsellerů i nesellerů. Dívky s něčím i někde, samoprodejní seveřani, manželé a jejich tajemství. Něco lepší, něco blbší, ale nic, co bych si musela vystavovat na poličku. (Tyhle knižní konzumovky pořizuju do čtečky nebo půjčuju. Při stahování irské detektivky od Grahama Mastertona jsem se málem vzdala třetího dílu - dejte na mě, běžte do knihovny, nehledejte to na internetu, protože se to jmenuje Červená lucerna. Nebo po tom nepátrejte vůbec, tak dobré to nebylo.) Dívky mi celkem splývají, ta ve vlaku asi dost utrpěla tím, že jsem ji četla až po té zmizelé, a ta se sněhem ve vlasech mi neutkvěla vůbec. Asi tak k mateřské paměti. Jo Nesbů mám na kontě asi pět, ale popravdě to bylo tak překombinované, že nevím, který byl který, a o čem. Na Marca od Adlera Olsena jsem se sice těšila, navnaděná předchozími díly, ale byl hrozně nešťastný a zoufalý.

Teď to vypadá, že čtu samé knihy, co se mi nelíbí. Ale říkám jim spíš momentální slabůstky :)

Shodou stěhovacích náhod a osudových setkání se ke mě dostala i kniha Marie a Magdalény Lenky Civade Horňákové. Pro mě zajímavý čtenářský experiment, kniha otagovaná štítky Historie, Román a Pro ženy působí v naší knihovně solitérně, ale už teď tam má své místo jisté. Je to taková esence ženskosti, která je pro mě něčím přitažlivá, čtivá, svá, drsná i jemná, ale nečekám, že sedne každému. V mysli spouští vodopád cykličnosti o nás, našich matkách a jejich matkách a tom, jak se v tom plácáme samy a spolu, každá jinak a přece stejně...

Přichází zásadní změna žánru - Patrick Rothfuss a jeho Kronika královraha. Jop, to je ta nejskvělejší fantasy posledních let a stojím si za tím, i když to rozhodně nebyla láska na první řádku. Mluvila jsem výš o esenci ženskosti? Tak tady na odkapávající testosteron budete potřebovat hadr. Teda časem, story začíná dobou, kdy byl hlavní hrdina kluk, ale už tady si všimnete, že problém se sebevědomím ten chlapec nemá. A pak se to zhorší, Kvothe je domýšlivý i namyšlený, i když strádá, nechává u toho vyniknout své silné stránky, nikoho nenechá na pochybách, že ví něco zásadního navíc, prostě mistr světa amoleta. Pokud mám být předjímavá, podobnými slovy si myslím, že se dá popsat i sám autor. Od první kapitoly okatě naznačuje, že on je tu šéf a vy máte sedět a číst s otevřenými ústy. Vlastní svět má mistrovsky promyšlený včetně názvosloví pro počítání času. Tím, jak to na vás hrne, a objasněním čehokoli se nezdržuje, zbytečně tlačí na pilu. Časem mu to ale prominete a čtete s otevřenými ústy. Stejně tak pominete Kvothovi charakterové slabiny, protože, mám-li zůstat u testosteronem ovlivněného slangu, je namachrovaný, ale hlavně je machr. A Patrick Rothfuss grafoman. Za šestnáct set stran dvou prvních dílů se děj pohne o pár let. Úžasná dobrodružství, která vám autor každou chvíli naznačuje, se posouvají stále do budoucnosti, o které ale víte, že není až tak vzdálená, protože se děj z velké části vypráví retrospektivně, a vy znáte současnost s dozvuky právě těch naznačovaných dobrodružství. Jelikož má jít o trilogii, přičemž onen třetí díl autor píše šestým rokem, nezbývá, než mu popřát hodně štěstí :)

Součástí série je i spin-off příběh jedné z vedlejších postav nazvaný Hudba ticha. A to je, dámy a pánové, pecka. Okamžitě zařazená na můj top seznam milovaných divnoknížek. Až na tu předmluvu, kde se autor se skromností sobě vlastní mezi řádky omlouvá za vlastní genialitu a trochu shazuje příběh i čtenáře... Jiný už nebude, takže se držím hadru a zdržím dalších komentářů. 

A pak přišlo to první prázdno.

K třicetinám jsem si nadělila předsevzetí přečíst znova celého Harrynka. Chvilku jsem se odhodlávala, bála jsem se realitu dospělého mozku konfrontovat se zidealizovanými vzpomínkami, ale pustila jsem se do toho. Obávala jsem se zbytečně, je to stále od prvního do posledního písmenka dokonalé. (Samozřejmě mluvím o původní sedmidílné sérii. Onen údajný osmý nastavovaný divadelní kousek, Harry Potter a prokleté dítě, nepočítám, to je hrozný paskvil.) Takže pro všechny nevěřící Tomáše ještě jednou, Harry Potter byl, je a bude boží, přijměme to jako fakt a svět bude lepší místo. 

A tím nadešlo moje aktuální nečtení. 

P.S.: Na nově navrtané poličce (díky, taťko), trpělivě čeká Tobiáš Lolness. Nestahujme kalhoty, k brodu daleko! 

středa 18. dubna 2018

Pokroky

Dlouho jsme se neslyšeli, takže to není chlubení, ale hlášení.

Kapitola první, pokroky babetí


Komunikace

Slovní zásoba se skokově rozšiřuje, Babetka krásně opakuje v obou jazycích. Jen na slovesa je stále skoupá a věty jsou sledem podstatných jmen, případně povelů. Náš malý mistr zkratky. To bude mít po tatínkovi. V podstatě nikdy ani jeden na ni nemluvíme anglicky, přesto nám přikyvuje okej a gut. Včera, když vylila vodu z vany a já se zlobila, s předpubertálním klidem prohlásila šory mami

Nově objevená schopnost - empatie

Naše nové velké téma jsou emoce. Babeta si jich všímá u sebe i u ostatních. Hodně o nich mluvíme, analyzujeme. Nejhůř Babetka snáší situace, když někde slyší plakat miminko. Už ví, že tím miminko volá maminku a že, jestli je maminka u něj, tak bude za chvilku v pořádku. Babetí komentář: mimi plače. hm. maminku? malá malá, šušu. Občas provedeme úspěšný rozbor i jejích vlastních pocitů, uprostřed slziček se zarazí a okomentuje ja plače. Já ji pak otázkami navedu na důvod pláče (ne proč pláčeš, ale ty pláčeš, protože jsem ti zakázala vjet na kole do cesty?), pak si tu situaci probereme ještě jednou. Zmatenou babetí hlavičku to zklidní a jako zázrakem je po pláči. (Techniku mám víceméně vyčtenou z chytrých knih, autorská práva si na ni nevyhrazuji ani nezaručuji úspěšnost. Samotnou mě to vždycky překvapí, když to zafunguje.)

Strachy

Hrdě si myslím, že je Babetouš celkem neohrožený, ale mnoho srovnání nemám. Přesto už jsme byli v situacích, kdy nám hlásila ja bojim mi, popřípadě boji moje - na vysoké průlezce, na vratkém kole, při velkém hluku. 

Skrblík

Sluch má výborný, jak někde cinkne koruna, je tam a dožaduje se. Svoje kokuny odmítá odložit do pokladničky, mačká je v ruce, popřípadě si je uloží do kapsy. Kokuny směle žádá i od cizích lidí, když je vidí platit, od prodavaček v obchodě a bezostyšně obírá pouliční umělce. V rámci životní lekce jsem ji donutila "z vlastního" dát patnáct korun prodavačce na bublifuk, který vážně chtěla. Hlava se jí tím smlouváním málem zavařila. Ještě dvě hodiny o celé transakci mluvila a několikrát svou investici přehodnotila. Vyvádí kvůli patnácti korunám, přitom minule jsem té malé šejdířce napočítala v těch kapsách skoro stovku!

Zpěv

Naše babetí mládě si občas samo zanotuje a občas je i poznat, co zpívá! Asi nemusím, ale stejně to napíšu - je to děsně roztomilý. Už teď si tipuju, že hudební sluch bude mít po mně, tedy žádný, ale kuráž zpívat na celé plíce po nejlepší tetě. Když naplno spustí svoje krávy, krávy, jedno oko nezůstane suché :)

Tanec

Ve cvičení si bez problémů odkroutí dětské tanečky, bum bác haťa paťa a podobné srandy, doma to pak rozjíždíme nejčastěji na pasito a thmd (rozuměj neznělé napodobení slova thunder od imagine dragons). Nutný je i taneček při závěrečné písničce v pohádkách.

Příběhy

Z filmových krátkých neustále točíme Pepinu, Mášu a Holly a Bena, z dlouhých stále vede Frozen a Tangled, v těsném závěsu je Aladdin a na milost občas vezme Šmouly. Ve večerních knížkách už třetí měsíc v řadě válcuje všechny slon Elmer, občas prostřídaný příběhem o odvaze malé myšky Un leon dentro nebo taky španělskou A que sabe la luna, alternace na českou řepu, kde se zvířátka společnými silami snaží ochutnat měsíc - na té se mi nejvíc líbí vtipný konec, kdyby se vám někdy dostala do ruky. Marně zkouším předkládat i jiné lákavé tituly, u ničeho dlouho nezůstane. Elmera už mám tak načteného, že ho dávám česky i španělsky. Občas sama sebe už tak nudím, že mám vybroušenou verzi i v komplet přímé řeči, a, když na mě padá únava, celý příběh přednesu v citoslovcích.

Chrup

Od února kompletní! 

Nepokroky

Který naivka tady ve dvou a čtvrtletém souhrnu očekává dobré zprávy z oblasti plenkové a dudlíkové, toho bohužel zklamu. Já sice progres žádaným směrem pozoruju, přesto naplno hlásím, že pinky má a dudynka taky.


Kapitola druhá, pokroky naše a bytové


Útulno

Útulno se už u nás pomalu zabydluje, přibývají obrázky, kytky, malé i větší zbytečnosti. Z větších akcí ale naopak stále ještě čekáme na elektrikáře, sklenáře (kvůli dveřím) a další. V místnosti, kterou máme momentálně navíc, je stále bordel a nevybalené krabice, protože chybí zásadní velké kusy nábytku. Jinak se nám ale žije moc hezky. 

Kola

Je to tu, s jarem nás začala pálit cyklistická lýtka. Babeťák se stále ještě vzpamatovává z šoku, že na kole je v práci rychleji než autem, to se mu ještě nikdy nestalo. Já jsem se zase rozvzpomněla jak moc z kola bolí zadek. 

Příležitosti

Jelikož jsem si řekla, že bych všechny své záležitosti mohla nestíhat ještě trochu víc, kývla jsem na jednu malou velkou pracovní výzvu. Nějak se té sebekázni naučit musím. (Řekla a v jedenáct večer snědla velikonoční čokoládové vejce, protože noc bude ještě dlouhá.) 

úterý 10. dubna 2018

Krásně jarně, úplně vánočně

Eee, asi tak. Zdržím se trapných výmluv a užijte si takhle na jaře moje malé ohlédnutí za Vánoci. 

Vánoce 2017 byly přesně tak skvělé, jak měly. Zářící očička, rozbité baňky, bezmezné nadšení, všichni doma a doma pohoda. V předvečer Štědrého dne kino a úžasné nové Star Wars, Štědrý den klasicky krásný, Boží Hod hlučný v hojném počtu a Štěpán netradičně odpočívací a dechnabírací. Vystřídaný montáží skříní a balením kufrů. Třicátého oslava velké dvojky babetí a Sivestr ve třech na novém balkoně. Půlnoční bublinky ve skle i ve vzduchu. To když jsem z bezpečnostních důvodů zakázala prskavky a rozdala bublifuky.

A pak, třikrát hurá, všichni tři na Tři krále do Španěl. Že jsou Tři králové, tedy Los reyes magos, ve Španělsku dětskou událostí číslo jedna bylo jasné už na letišti. Let do Bilbaa byl plný dětí národnostně smíšených párů, atmosféra tetelivého nadšení se dala krájet a letuškám došly promo-hračky. Děti společenského typu jako Babeta výskaly nadšením, ostatní řvaly jen tak. Prostě paráda. 

Dospěli jsme k zásadní změně v ubytovací strategii, rozhodli jsme se tentokrát neokupovat byt rodičů, ale pronajali jsme si aibrnb byt v těsné blízkosti. Příjemná změna a za mě příště zase. Babetka je první vnouče na obou stranách, takže její příjezd vždy vyvolá poprask na laguně. Rodinná setkání, druhá oslava dvojky babetí, návštěvy míst nových i oblíbených, neuvěřitelné množství pintxos, voňavý vzduch a hlavně moře, to nás suchozemce asi fascinovat nepřestane. 

A pak už nadešel ten velký večer tříkrálový. Los reyes magos přijeli do města vlakem, k radnici dorazili doprovázeni alegorickými vozy, šiky kostýmovaných dobrovolníků, kteří k nadšení všech házely do vítajících davů náruče sladkostí. Zlatým hřebem přehlídky bylo vystoupení Králů na balkonu radnice, kdy celé náměstí naslouchalo se zatajeným dechem jejich poselství pro tento rok. Čímž by celá akce pro nás končila, kdyby Babetka nedostala pozvání od svých vzdálených bratranců a sestřenice, účastnit se soukromé královské audience, kdy jí jeden z králů dokonce osobně předá dárek. To se nedalo odmítnout, už kvůli blaženému výrazu Babeťáka :) 

Takže já si dál stojím za svým, české Vánoce jsou skvostné a Tři králové jedineční. 






























Doufám, že tímto splněným restem už to jaro definitivně přivolám, a těším se příště snad u něčeho aktuálnějšího :)