1R

Roční.
Rarášek.
Rampepurda.
Radost.
Rebelka.
Raketa.
Ratolest.
Revolucionářka.
Rozesmíšek.
Radar.
Rošťanda.
Roztomilouš. 

Císařovna

Komu ještě není jasné o čem to dnes bude, ať snad raději ani dál nečte.

S blížícím se výročím Babetčina narození jsem se rozhodla, že je potřeba v sobě některé věci konečně uzavřít. Kupodivu mě k tomu nakopl evaluační rozhovor s Babeťákem, kde mě pochválil, že mu nepřijdu jako úplně hysterická matka (ano, to byl kompliment), ale že moc nepobral tu scénu, co jsem tropila v nemocnici na Martina (jak nám Babeta vypadla z postýlky). Tam uznávám, že otěže přebraly ochranitelské pudy. A jelikož jsem se předtím nikomu se svým problémem nesvěřila, tak nikdo bohužel netušil, o co opravdu jde a proč se chovám jako... ehm, tak přehnaně.

Že náš porod nešel úplně podle plánu, už jsem se zmínila. Sama mám ještě kolem těch prvních osmnácti hodin spoustu otázek a pochybností, které už mi nikdo neobjasní, ale to je asi úděl prvorodiček. Poté, co padlo rozhodnutí o nutnosti císařského řezu, se mi ulevilo i přitížilo. Svět se zrychlil a přišel střih. Probudila jsem se sama na setmělém sále, s prázdným břichem i srdcem. Nemohla jsem se pohnout a nekonečné minuty jsem čekala. Prvního příchozího (který nepřišel za mnou, ale pro něco v místnosti) jsem se zeptala, kde mám dítě a muže. Věta "Jsou spolu a v pořádku, ještě spěte," mě na několik dalších minut opravdu ještě uspala, druhé probuzení ovšem nebylo o nic lepší. Vyřazená z provozu jsem Babetku poprvé viděla až za několik hodin, a popravdě jsem jí moc pozornosti nevěnovala, nějak ke mě nepatřila, venku z břicha byla nová a cizí. Dodnes mě tenhle pocit hrozně mrzí. Opravdu k sobě jsem ji dostala až zase za několik hodin. A pak zase. A pak zase. Pořád nás kontrolovaly bílé pláště, spojovaly a zase rozdělovaly. Naštěstí hormony zapracovaly, laktace i sací reflex fungovali a ono nejkouzelnější a nejsilnější pouto světa se vytvořilo.

Asi tím, že jsem u porodu nebyla duchem přítomna a že mi Babetka byla vlastně "dána" lékaři (kterým jsem samozřejmě za všechno vděčná), mě dodnes straší představa, že ji mám jen půjčenou, že mi ji zase někdo může vzít.

A přesně tahle představa mě ovládla, když jsme s Babetkou museli zůstat v nemocnici na rutinní pozorování. A tak se stalo, že jsem na pokraji panického záchvatu poslouchala slova útěchy úplně mimo téma mého strachu a mým nejbližším jsem tak přišila nejednu vrásku (ze strachu o moje duševní zdraví) a sobě z ostudy kabát za titul hysterky roku. Všechno navzdory faktu, že jsem celkem rozumná osoba, která si svoje strachy řeší sama. Jen tenhle se mi trochu vymknul, ač deset měsíců potlačován.

Jak se hojí císařská jizva se mě ještě několik dalších měsíců po porodu ptal kde kdo, bohužel jsem se ale styděla převést řeč na úplně jiné bolení. Finální poučení pro sebe ještě hledám, ale vy určitě víc mluvte, i o trapných obavách. Ve vyhrocené situaci se pak třeba nebudete chovat jako... ehm, přehnaně.

Přitom ale neříkám, že všechno bylo špatně. Najdou se i zapamatování hodné momenty, které si ráda uchovám. Třeba jak mi praskla voda a k mému překvapení pořád tekla. S jakým klidem, soustředěním, odhodláním a pokorou jsem jela do porodnice. Jak mi Babeťák v tom ošklivém pokoji vybalil všechno, o čem jsme si mysleli, že budu potřebovat (a kromě půlnoční sušenky a pytlíku levandule jsem nic nepoužila). Jak si vedle mě lehl, dýchal mi za krk a prožíval se mnou první kontrakce. Jak jsem ho s těžkým srdcem poslala spát domů a jak šťastná jsem byla, když se tam nad ránem ještě za tmy zase objevil. Jak jsem klimbala v křesle, hladila bříško a domlouvala Babetce. Jak jsem se snažila odpoutat svou mysl někam daleko pytlíčkem voňavé levandule z chalupy. Jak mi ve sprše praskla gumička, kterou mi před několika lety koupila sestra a o které si při každé možné příležitosti stěžovala, jak nesmyslně byla drahá. Jak jsem si pak v noci Babetku konečně pořádně prohlédla. Jak jsme spolu oslavily prvního Silvestra. Jak jsem ji natřásla v záchvatech smíchu s prvními návštěvníky. Jak jsme si se začaly užívat. 

Ladění

Chytání vánočního ducha v šesti knižních tipech, které jsem letos nestačila přečíst :)

První babetí Vánoce jsou trochu nestíhací. Nezdolné batole se nedá a nám to vlastně neva. Na stromeček s příslušenstvím v krabicích se nám doma prášilo čtyři dny, než jsme ho konečně dostavěli. Náš hrdý jeden druh cukroví, linecké ve velikosti střídmé snídaně, se na plechu toulalo bytem taky pár dní. Ježíškování jsme dořešili s plnou parádou třiadvacátého. Zato jsme ale stihli spoustu milých návštěv, onemocnět a vyléčit se, výlet na sníh pokaždé, když napadl, a dokonce i jeden do Beskyd. Podle plánu jsme zvládli i noční přesun k našim v plném počtu a autem zaskládaným po strop (minimalisme, pojď do mě!). Kromě vánočních knih jsem nestihla ani jeden vánoční film, pohádek chytám jen střípky. Vánoční hity, které obvykle naším bytem rezonují od poloviny listopadu, letos zazněly poprvé až poslední adventní neděli. Zato na vánočních trzích, zvláště u stánku svařeného rybízového vína, jsme se vyskytovali hned několikrát. 

Takže pro knižní tipy mrkněte na přiložené foto a buďte šťastní a veselí :) 

Umím počítat, šestou knihou měl být úžasný Otec prasátek Terryho Pratchetta, jen jsem ho zapomněla přihodit na stůl :) 

Multivánoční doručovatelé

Těším se, jak zavedeme nové pořádky a tradice. Dosud jsme s Babeťákem víceméně pravidelně Vánoční destinace střídali, jednou u jeho rodičů, jednou u mých. Už v těhotenství jsem ale vyhlásila převrat. Vánoce jsou hezčí české, takže odteď budou vždycky české (ještě si v hlavě trochu řeším kudy tam implantovat toho baskického pána) a Španělé jsou kdykoli vítáni. Naopak Tři králové jsou hezčí španělští, takže ti budou podle španělské tradice, ať už tady nebo tam. Babeťákova maminka k mému překvapení přitakala dřív než se tatínek vzpamatoval a spiklenecky dodala, že jí se Vánoce taky víc líbí české :)

Ptáte se jak to tam tedy mají? Na divoko.*

* Důležitá poznámka pod hvězdičkou: Všechny mé španělsko-baskické postřehy se týkají téměř výlučně pozorování jedné široké rodiny, nehledejte v nich tedy univerzálnost a už vůbec ne objektivitu :)

Podle mých Španělů si můžete vybrat nejen které svátky budete slavit a jak, ale taky se nabízí škála mýtických osob coby doručovatelů darů. Sama v tom mám ještě trochu hokej, ale ve zkratce asi tak: Původní španělská tradice je oslava tříkrálová. Los reyes magos nosí dárky ráno šestého ledna, děti si je ještě v pyžamech rozbalí a potom všichni společně snídají roscón - něco jako dokulata vytvarovaná vánočka naplněná šlehačkou ozdobená kandovaným ovocem. Kdo ve svém kousku najde figurku andílka (nebo jinou zapečenou drobnost), si ji může nechat pro štěstí na příští rok, a kdo najde mandličku, platí roscón příští rok. 

Slaví ale i Štědrý den, i když v porovnání s naším dost ošulený. Nevedou tradice, nepečou, nedívají se na pohádky, k dárkům se hlásí a ke slavnostní večeři podávají oblíbená rodinná jídla, nic obligátního. Dárky si dávají večer nebo ráno, podle domluvy. Nebrání se označení Santa Clause, i když větší vliv tu má francouzský brácha Papa Noel. Baskové mají ještě navíc místní specialitu válcující všechny mýtické přivandrovalce a to je Olentzero, postava horníka zvěstujícího narození Ježíška, na jehož oslavu rozdává dětem dárky. 

Letos si to vyprávění můžu ještě promýšlet, ale napřesrok se už asi budu před Babetkou muset vytasit s ucelenější verzí, tak mi držte palce :) 

Slunce

Můj muž pochází z Baskicka. Baskicko je nádherné. V Baskicku jste u moře i v kopcích a stále obklopeni úžasně zelenou přírodou. Aby mohla být baskická příroda stále tak svěží, potřebuje hodně vody. 

Takže v Baskicku hodně prší, často mrholí a občas leje, to lidí odradí. 

Nás ne, vždy balíme deštníky, pláštěnky, a když se vejdou, tak i gumáky. 

V polovině prosince nám ale Baskicko vytřelo zrak, celý týden modrá obloha a baskický svět zalitý sluncem :)

Let

Aneb dolce vita v přímém přenosu...

Nebudeme si nic nalhávat, už jsem zažila i klidnější lety. Třeba tehdy, když malým letadýlkem z Ostravy cloumaly turbulence...

Letiště bylo v pohodě, spousta lidí na dohled udržuje naši společnici bdělou a příjemnou. Na prioritní vstup kamkoli si taky jeden lehce zvykne. Ale nasoukat se do těsného prostoru letadla a ještě se tam připoutat, to už bylo moc. Z Vídně do Frankfurtu byl řev jen občasný a snesitelný, všechna nachystaná rozptylovadla fungovala podle plánu. Pauza ve Frankfurtu byla akorát na jídlo a na prolezení dětského koutku. Let do Bilbaa ale nabral zpoždění, hodina značně pokročila a Babetka spustila sirénu. Naštěstí byl let poloprázdný, takže si ji Babeťák připnul do nosítka a chozením v uličce ji uklimbal. Zoufalá siréna se spustila až opět při nuceném připoutání při sestupu. Všichni okolní spolucestující měli naštěstí pochopení, pro Babetku úsměvy a pro nás rodiče dokonce i slova útěchy. Z Bilbaa nás čekala ještě hodina a půl cesty autem, ale tenhle dopravní prostředek naštěstí akceptuje, takže si konečně odpočinula.

K rodičům jsme dorazili kolem jedné ráno, Babetka na chvíli ožila, aby kolem druhé zase padla. Bylo toho na nic moc, několikrát se ještě vzbudila s pláčem. Během následujícího dne a noci se ale režim zase ustálil a bylo dobře. A tak jsme mohli začít španělovat :) 

Prosincová sláva

Letošní prosinec bude velkolepý!

(Ne, že by ten loňský nebyl, že jo, obzvláště ten závěr byl velice napínavý ;))

První Vánoce, první narozeniny a první Tři králové. 

(Jo, ti už jsou lednoví, ale pěkně uzavírají náš prosincový triptych, takže je prosím počítáme taky).
A díky naší rozvětvené rodině bude vše hned v několika provedeních. A díky naší cestě budeme slavit i v několika evropských destinacích. Hotová španělská dolce vita! 

11J

Ječící jezinka, jímavá jasněnka, jasmínová jitřenka, jakostní jedináček, její jedenáctiměsíční jasnost!

Advent

Je to tady zase! 

Ale klid, já se krotím. 

Pořád si musím připomínat, že na spoustu věcí je Babetka ještě malinká a že nám nic neuteče. Takže jsem jí nedělala adventní kalendář. Nezavalím ji kupou hraček. Nezdobím úplně celý byt. Letos ty světýlka na záchodový okno věšet nebudu. Nebudu šílet. Jsem na sebe hrdá, beru to s klidem. 

To víte, vánoční fanatik a první dítě :) 

Jelikož nás čeká první cesta na Pyrenejský poloostrov právě v době vrcholícího adventního šílenství, jsou některé přípravy značně urychleny. O ošuleném robotizovaném úklidu jste už četli, dekorace je letos střídmá a linecké už odpočívá, aby bylo správně uleželé. Doufám, že se mu na chuti nepodepíše, že jsem tentokrát při pečení nejihla klasicky u tří ořechů, ale potřebovala jsem dokoukat poslední díly (podle mě velice povedeného) Rapla. A že Babetka asistovala, při plácání těsta a při vykrajování jsem ji měla v šátku, abych měla její nenechavé prstíčky pod kontrolou. 

A propos, prstíčky. Jaká je aktuálně nejoblíbenější přebalovací hra? Pracovně jí říkám Mami, koukej jak mám dlouhé ruce. Jestli vás to zajímá, tak ano, opravdu si na to hovínko dosáhne (s jídlem jsme ve fázi ano, trávící procesy jedou na plný výkon). Poslední dva dny celkově asi prochází rekvalifikací Bufeťačkou snadno a rychle. Už vyházela odpadkový koš, objevila záchod, lidský i kočičí. Do pusy si stále strká kde co. Zase se ale umí podělit, takže i mně se snaží do pusy strkat kde co. 

Od záchodu zpět k adventu. Věnec jsem zrecyklovala loňský, hormony vyladěný kuličkový. 

Hezký začátek kouzelného času adventního! 

Letenky

...máme!

Španělsko, třes se! Teda, těš se! Babeta poletí!

Roboti

Úklid se mi poslední dobou vymykal z rukou, Babetka přehodila výhybku a přes den opět spí pouze v kočárku. Jedoucím samozřejmě. Můj zadek to vítá, domácnost už méně.

A tak jsem se rozhodla investovat do nového pomocníka. Robotického vysavače. A když jsem zjistila, že má i vytíracího kámoše, přibrala jsem ho do party taky. A mé nadšení nezná mezí.

Nutno podotknout, že domácí práce neprožívám. K duševní rovnováze potřebuju mít kolem sebe relativní pořádek a systém v uložení věcí, ale šůrování spár mezi kachličkami a vůně leštěnky mě nijak neuspokojuje. Oblíbená věta sousedek: "Dnes je hezky, to abych umyla okna", mi absolutně nedává smysl. Okna se myjí na jaře, a když se jedno jaro nestihne, cobydup je tu další, žádný stres :) 

Takže když už úklid, tak to musí svištět, žádný víte-co s mladou paní :) A na to jsou roboti geniální. Dělají mě ještě multifunkčnější než jsem. V jednu chvíli vysávám v obýváku, vytírám ložnici, peču v troubě večeři, peru a přitom se plně věnuju Babetce právě balancující na dvou opěrných bodech snažící se strhnout mi z hlavy zelený trychtýř. Paráda, no ne? 

Parašutistka

Někdo na Martina zapíjel husu vínem, někdo se radoval z prvního sněhu a někdo si skočil šipku přes zábradlí postýlky. 

Na pozorování v nemocnici jsme strávily jednu dlouhou noc a jeden ještě delší den, naštěstí je však jediným následkem parádní první monokl. 

Pohyby

Doba laxního plaziče minula a Babeta jede

Ke konci října jakoby pochopila, že jí hoří tabulkový termín. Při hře se několikrát dostala do kleku (třeba když mi přelézala nohy a sekla se v polovině), pak už do něj šla cíleně v postýlce. Do tří dnů byl z kleku šikmý a hned potom vzpřímený sed. Nemůžu se na ni vynadívat, takhle z nového úhlu je to úplně nové dítě! 

Pak si všimla, že nohy nekončí koleny a že ten zbytek k něčemu taky musí být. První vratké postavení na sebe nedalo dlouho čekat. Teď ho piluje, občas pokouší štěstí jen třemi opěrnými body, ale se čtyřmi je jistější. 

Plazení si nechává vyhrazené na chvíle vrcholného zaujetí, když se za něčím žene a není čas ladit hemisféry, ale když je v klidu, leze krásně po čtyřech i na kluzké podlaze. Nevím co se jí honí v hlavičce, ale občas ji při lezení přepadne bláznivá radost, přeřadí na nejvyšší možnou rychlost, vyrazí bez cíle vpřed a šíleně se u toho řehtá. Tohle mimochodem naposledy předvedla v restaruraci v polovině přebalovacího procesu na dlouhé lavici – otočím se pro čistou plínku a pak už jen vidím třepotající se nahatou prdelku mizející v dáli za zvuku zajíkavého chechotu. Je k sežrání :) 

Jak jsem nešla na Kluse

Aneb mateřská realita, měsíc desátý

Jestli jsem si někdy bezdětná představovala, jaké je být "dětná", tak se ta představa realitě ani nepřiblížila. Nemohla, protože to, jak pětkrát denně ohříváš jídlo, které nikdo nejí, to si představíš (jsme opět v odmítací fázi). Dlouhé procházky s kočárkem, čtení pohádek u postýlky a nekonečné stavění komínů z kostek si taky představíš. To, že ti den uteče mezi přebalováním a kojením, bez toho aby sis všimla, že máš pořád ještě pyžamové kalhoty, mlíkem protečené tričko a dopingovou čokoládu pod nosem, si s trochou fantazie taky živě představíš. Sílu emocí, co u toho prožíváš, tu si ale nepředstavíš. Opojně euforické stavy, když se na tebe ten malý člověk usměje (nebo když usne!), naprosté zoufalství, když mu něco je, nadšení a pýcha, když se naučí nějaký nový trik. 

Když se zadaří a rodinné soukolí klape jako namazané, všichni jsou ve stejnou dobu relativně čistí, najedení a vyspaní, cítíš se, jako bys právě objevila svoji superschopnost.

A pak přijde separační úzkost. Babeta o ničem neví, mluvím o svojí separační úzkosti. Nic patologického, jen prostě nejsem ráda bez ní. A to i když řve a je protivná (tam občas potřebuju minutku na vydýchání, ale stejně ji chci poblíž). Bez ní jsem bezprizorní. A tak jsem nešla na Kluse. Místo skvělého koncertu jsem si dala taneček s lžičkou bloumající bezcílně kolem zavřené pusinky, klasickou tříhodinovou uspávačku proloženou stavěním komínů určených k demolici a bylo mi dobře. Divný, já vím. Ještě to zpracovávám. 

10D

Dravá divačka divotvorné dobročinnosti, detektivně dedukující debatérka, důvtipná desetiměsíční dokumentaristka. 

Flashback / Cvičení a ambasáda

Páté pokračování příběhu ze série "jak jsme se měli, když už jsme se skoro měli". Tentokrát o tom, jak jsme to začali brát vážně a jak jsme se snažili "nakulturnit" se do zásoby. 

Září jako by do mě vlilo novou krev (nebo mi jen začalo téct do bot?), měla jsem energie na rozdávání. Po letní epizodě na pláži (nečetli jste minulý díl? Napravte to tady), jsem se opravdu přihlásila na těhotenské cvičení. A protože nejsem troškař (a neumím se rozhodovat), tak jsem se rovnou přihlásila i na gravid jógu a kurz předporodní přípravy. Na cvičení pro těhotné pod vedením výborné fyzioterapeutky jsem si pokaždé mákla, až mě to samotnou překvapilo, bez dozoru by mě takové prostocviky v mém stavu asi ani nenapadly. Lektorku i kurz zpětně hodnotím velice kladně. Naopak si teď uvědomuji, že gravid jóga mě trochu zklamala. Z tanečních hodin jsem zvyklá na určitou ladnost a kontinuitu pohybu, pozice doladěné do detailu. Tady to bylo spíše pomalé protahovací cvičení, i když ne špatné. Byla to moje první zkušenost s odborně vedenou jógou, takže se necítím na hluboké soudy, ale příště bych radši zkusila jiný kurz. 

Do kurzu předporodní přípravy jsem vstupovala s velkými obavami, celý porod se přede mnou začal s krátícím se rokem nebezpečně zhmotňovat. Naštěstí ho ale vedly dvě úžasné duly, mluvily otevřeně, věcně, a ve mně konečně začala sílit myšlenka, že to dám. Připravím si porodní plán, budu mít vybroušenou teoretickou přípravu a prostě to dám (tohle přesvědčení mi dokonce vydrželo až do první pořádné kontrakce). Dozvěděla jsem se opravdu hodně informací, které už teď ale bohužel nejsem schopná z kojícího mozku vydolovat. Až se bude jednou historie opakovat, tyhle dvě duly si rozhodně zase ráda poslechnu. To jediné a všeříkající, co si od nich pamatuji (a z čeho je postupem času i moje nová mantra), je: "Tělo není debil." Úžasně uklidňující věta :) 

O mé sílící potřebě kulturní potravy ducha jsem zavčasu informovala blízké okolí, takže mi, k mé velké radosti, byly k narozeninám naděleny lístky na balet Spící krasavice v Olomouci. Usazeni na balkoně jsme se nechali unést. Krásné to bylo (i když trochu kratší to být taky mohlo;)). A abych se cítila jako tuplovaná primadona, tak mě v říjnu ještě Babeťák vyvezl na recepci španělské ambasády do Prahy. Och, představená všem hlavám pomazaným jsem cudně klopila oči k vypouklému bříšku, culila se jako měsíček na hnoji a nenápadně vyhlížela židli a něco k jídlu :) 

Ochořelá dvojzubka

Po bezesných nocích jsme se konečně dočkali druhého cinkacího Babetího zoubku! A protože klidné usnínání a spaní celkově je už mimo její styl, tak si pořídila parádní rýmu. 

Říjne, co nám to děláš? Nezbývá než doufat v lepší listopad a těšit se na velkolepý prosinec :) 

Retro

Babetčina nejlepší teta (která si tento titul přiřkla sama a nám nezbývá než souhlasit) a zároveň moje drahá sestra nám (mně a tehdy ještě mlhovině v pupku) k loňským Vánocům přichystala to nejparádnější retro překvapení. Přetočila do mp3 formátu všechny naše dětské kazety, a že jsme jich měly!

Hned na Štědrý večer jsme si jich pár pustili, a přestože jsem je tolik let neslyšela, stále jsem byla schopná dokončovat věty vypravěče. Lidský mozek je úžasný, tolik vzpomínek! První znělka a já vidím, jak jsme při vyslovení posledního slova na jedné straně kazety, tryskem letěly otočit, aby nám neutekl začátek na druhé straně (skutečnost, že kazeta funguje právě naopak, tj. že se musí nechat dojet, aby na druhé straně začala od začátku, jsme empirickým zkoumáním odhalily až po mnoha měsících a byl to vpravdě objev desetiletí).

Kazeťák nám trůnil v pokoji na čestném místě už od dob, kdy jsme obě byly malé špuntky. Večerní pohádka z kazety byla klasika a zároveň jedna z mála činností u kterých jsme se nehádaly. Po období jednomyslné dětské shody nadešlo pubertální bouření a o tom, co bude kdy hrát, bylo opravdu hodně řevu (a nejen řevu). Už si nevzpomínám, kdo přišel s tím geniálním řešením, ale situaci uklidnilo rozdělení dní na sudé a liché. V sudé dny jsem kazeťák ovládala já (a tvořila chytáním hitů z rádia legendární kazetové kompilace) a v liché dny bylo ticho. Většinou (v té době jsem byla ještě trochu silnější než malá ségra;)).

A pak nadešlo třetí období, kdy jsme večer po těžkém dnu (ano, i pubertální a předpubertální děti mají těžké dny) nemohly usnout a v momentě vzájemného smíření padl nápad, pustit si zase jednou pohádku. A byly jsme v tom zase.

A pak doba postoupila z kazetové do cédčkové. A z cédéčkové do empétrojkové.

Půjčte si dnes kterýkoli z našich "dospělých" mobilů, ve všech najdete aspoň jednu usínací pohádku :) A teď je máme zase všechny! 

Které to tedy jsou? Alenka v Říši divů vyprávěná Růženou Merunkovou, Čarovné pohádky Františka Hrubína čtené Josefem Kemrem, Fimfárum a další pohádky pana Wericha (v přednesu se střídá s paní Zázvorkovou; v telefonu mi nejčastěji ještě donedávna hrál Splněný sen a se ségrou nás neustále šokuje příběh Tří sester a jednoho prstenu), Kocourek Modroočko a nesouvisející, ale taky kočičí, Kočičiny kocourka Damiána. Potom Kouzelné pohádky Jiřiny Bohdalové a naše oblíbené Pohádky do postýlky. Nesmí chybět ani klasické Krkonošské pohádky, popletení Křemílek a Vochomůrka, písničky z černobílé Popelky, zvuková stopa televizní pohádky Princové jsou na draka nebo úžasní Včelí medvídci. Trochu raritní jsou pohádky vyprávěné Tomikupem (v podání Josefa Dvořáka), na kazetách jsme měly Zlatovlásku a Chytrou princeznu, teta nám bonusově přidala ještě Prince Bajaju, Jeníčka a Mařenku a Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. 

A jaké hity jsme tehdy poslouchaly? Nesmrtelní zůstávají Svěrák s Uhlířem, frčela ale taky Dáda, Jan Rosák (zpívající dětem) a Pavel Novák, kteří časem spíš zapadli. Petr Skoumal a jeho Kdyby prase mělo křídla se u nás ještě několika repríz dočká a Šmoulové mě taky ještě umí řádně rozesmát. 

Na hitparádu podle Babety si budeme muset ještě počkat, zatím Babetu používám jako zástěrku. Nedávno přišla sousedka, když u nás hráli Včelí medvídci, to jsem ještě zamluvila, že se Babetce líbí ty písničky. Minule ale přišla doprostřed První zimní Šmoulimpiády a to už jsem neukecala :)

Nejlepší teta v akci 

Když siréna zazní

Fakt, že se pravé dolní jedničce podařilo vyloupnout se na svět bez většího cirkusu, očividně nakrknul levou dolní jedničku. Takže na ni teď čekáme se vší parádou. Z Babetky je malá neustále kvílící sirénka s utrápeným pohledem. Včera ji alespoň zachránila teplota, díky které přes den čtyřikrát usnula a i noc jsme zvládli v relativním duševním zdraví (kolem čtvrté ráno sice Babeťák někam srze mě upřel skelný pohled, ale stejně jako Babetka se nechal pohladit a zase usnul). Ze všech víkendových plánů sešlo a do teď se jen hušáme, kojíme a zoubečku domlouváme. 

Jednozubka

Je tam! Není vidět, ale cinká :) 

Babetoviny

Babetí podzim letem světem

Rande ve třech 

Dnes máme s Babeťákem čtvrté výročí druhé svatby, ten Španělouš ještě umí překvapit :) Rande jsme měli už včera, Babetka nám dělala garde. Vyvedlo se, rande i garde. 

Babetí jídlo

Stále jako na houpačce, jednou jo, jednou ne. Někdy přemýšlím, jestli ji něco nebolí, někdy mám důvodné podezření, že je jen nimra (po mamince, já vím, mám to za to). Teď zrovna jsme ve fázi jo, takže dobrý.

Babetí spánek

Kontrola mléčných zásob stále probíhá průměrně každé tři hodiny. Myslím, že se už nikdy nevyspím v kuse. 

Cvičení

Už zase chodíme se Babet na miminkovské tréninky. Dostaly jsme se do vyšší váhové kategorie (z ležáků jsme povýšily na lezce), takže se nám s novým školním rokem trochu změnil tým, ale trenérka je stále super. Babetka na ni přes balony laškovně výská. Nebo to je na toho roztomilého šmoulu, co cvičí naproti nám? I ta jedna koketa :)

Kadeřnice

Vypadám jako debil. Pardon, ale fakt. Konečně jsem zavolala svojí kadeřnici a ta mě objednala na začátek prosince. Na to nespěchám, jsem doma, že jo. Přerostlou ofinku si sponkuju nahoru, až je mi vidět nezvykle moc obličeje. Takže vypadám jako debil a říkám tomu "nový styl".

Kaštan

Z podzimních výprav jsme si domů donesly jeden kaštan a jeden šípek. Obojí se Babetka pokusila sežrat, v celku. Nebýt rizika udušení by to asi bylo zdravější než kočičí granule, které jsem jí lovila z pusy minule. Nebo ten kousek lepítka z vlhčených ubrousků předevčírem. (Přilepil se jí dozadu na patro, z čeho ji samozřejmě natáhlo, při blinkání se naštěstí uvolnil a já jsem ho mohla vytáhnout. Babet ani neplakala, v momentě, kdy jsem kus lepítka vítězoslavně vytáhla, už byla plně zaujatá ochutnáváním vyblinkaného mlíčka.) Máme holt teď takový období :) 

"Kdo žere bambus?"

"Pandááá!" 

Ehm, jo, tak jsme si trénovali Babetu. Hrkací panda u nás dlouho byla jedna z favoritek záchranářek, kde se zjevila, tam byl smích. 

"Co žere panda?" 

"Bambůůůs!" 

Žádné mama-tata, naše cílové první slovo je bambus :) 

Aneb vraťme si na chvíli letní časy. Frčela panda a my jsme byly do bambusu opravdu zažrané. Tak jsme si ho začaly i oblékat.

Aneb, bylo nebylo, před několika měsíci, s nástupem horkých letních dní, jsem pátrala po nějakém funkčním materiálu, který by nám zpříjemnil nošení a Babetce i cestování v autosedačce. A objevila jsem bambus! A hned vzápětí skončili letní horké dny... :) Letos jsme ho tedy v příliš extrémních podmínkách nedotestovaly, ale už teď má od nás plný počet bodů za neuvěřitelnou jemnost a fungující funkční vlastnosti. Jako spodní triko ho rády nosíme stále (každá máme svoje, kdyby se někdo ptal). Zasvěcenější recenze přijde snad příští léto :) 

Pandám zdar a bambusu zvlášť! 

P.S.: Až v zimě koupím svršky z merina, počítejme prosím s oblevou :) 

Medvídě

Tak to byl rychlý podzim :)

Když jsem loni sháněla zimní kombinézu na novorozeně, všechny prodavačky se shodly, že je rozhodně lepší koupit o něco větší. Tak nám do toho letos Babetka konečně dorostla. Ani se neptejte, jak v tom vypadala loni. A už vůbec se neptejte, v čem a jak jela z porodnice. Coby mateřská průkopnice své sociální skupiny jsem před Babetou moc novorozeňat neviděla (a to jedno co jsem viděla, jsem si neměřila). Jak velké je malé miminko, jsem se bohužel dozvěděla, až když jsem ho v den odjezdu cpala do body velikosti 50. A jak malé je malé miminko, jsem se dozvěděla, když jsem ho zapínala do kombinézy velikosti 74. Kde jsem tou dobou měla mozek radši taky nechtějte vědět :)

Nošenec

V těhotenství jsem nošení neplánovala a tak ani naše cesta k němu nebyla úplně přímočará. (V těhotenství jsem celkově moc věcí po termínu porodu neplánovala, pro jistotu.) Zaprvé, protože jsem věděla, že pokud to přežiju, všechno ostatní už pak "nějak půjde", a zadruhé, protože jsem měla pocit, že toho tvorečka, kterého jsme zanedlouho měli doma uvítat, přece vůbec neznám a nevím, co mu bude vyhovovat, slušet, nebo co bude mít rád (vysvětlující poznámka pro podobně mateřsky neznalé jako jsem byla já: vyhovuje jí to, co vyhovuje mně, má ráda, když je se mnou, a sluší jí absolutně všechno). 

O nošení jsem měla mlhavé povědomí, ale připadalo mi zbytečně složité, místy sektářské a celkově nic pro mě a zimní miminko. Už v nemocnici ale dostaly moje záda zabrat takovým způsobem, že je nošení novorozence na rukou po nocích ztichlým bytem dodělalo během pár týdnů. Vzbudila se ve mně potřeba ulehčit práci rukou a zad a přitom nepřijít o kontakt s Babetidlem. Vydala jsem se tedy na lov a ulovila lehce kontroverzní nosítko Stokke. Dnes už vím, že to není ideální ergonomické nosidlo (Babetka z něj velice rychle vyrostla, už se v něm nedalo dosáhnout úplně ideální nosící polohy), přesto jsem s ním ty první týdny byla velice spokojená a stojím si za tím, že zachránilo má zubožená záda, jelikož je opravdu skvěle ergonomicky řešené pro záda nositele. Takže dlouhodobě se tato investice nevyplatila, přesto v ten moment představovala záchrannou úlevu k nezaplacení.

Pocit zažívaný při nošení je velice návykový, blízkost a vzájemné očichávání spustí extra dávku oxytocinu a oběma je blaze. Brzy jsem poznala, že nám Stokke přestává stačit, velikostně i esteticky. Přece jen, je to (jako většina nosítek, dámy prominou) celkem komplikovaně přetechnizované heblo a elegantně jemného looku s ním dosáhnete těžko. S tříměsíční Babetkou jsme vzaly šátkování na milost a přes počáteční rozpaky mu postupně propadly.

Dlouho jsem si vystačila s elastickým šátkem. Na elasťáka byl dost pevný a jednobarevný (v našem případě starorůžový) design zůstával nadčasový. Babetka ale rostla a těžkla a bylo nutné přejít na další level. Ze záplavy všemožných barevných kombinací jsme jako první vybraly jednoduchou růžovku, kterou brzy doplnila úplně jinak (a lépe) růžová kráska, záhy přebitá rozkošnými (světlunce růžovými) slony. Pak už bylo růžové dost a dostal se ke mě smaragdově zelený fešák. Zahanbeně uznávám, že jsem se nechala trochu unést a odteď začínám růžové stádo rozpouštět (nebo alespoň dál ředit, mám zálusk na něco modrého, co by Babetince ladilo k očím, a nebo něco podzimnějšího.. už to dělám zase, že? Časté střídání čehokoli přitom ale vůbec není můj styl, na pravé lásky jsem držák, jen co je najdu..). 

Babeťák záviděl, ale vázat se nenaučil, takže mnohem lépe informovaní jsme pořídili další nosítko, květovanou skvělou Tulu. Tady se investice rozhodně vyplatila! "Pro jistotu" ji máme s sebou prakticky neustále. A já, i když už vážu obstojně, rekordy v rychlost nelámu. Na občasné poskočení do obchodu v ulici nebo k sousedce vypomáhá ring sling, krátký šátek s kroužky, který se váže jen na jedno rameno. 

Všechny nosící technické pomůcky ale jsou stále jen technické pomůcky, bez ohledu na barvu či materiál. To, co dělá nošení naprosto úžasnou záležitostí, leží daleko mimo materiální svět. 

Tento týden se v mnoha městech slaví Mezinárodní týden nošení dětí. Nepovažuji se za odborníka ani stoprocentní "nosnici" (strašné slovo), takže žádné osvětové moudro na závěr nepřijde. Dokonce, jelikož jsem proti extrémům obecně, mám trochu chuť přijít na nějaký plánovaný "nosící pochod" s kočárkem. Rovnováha musí být. 

9D

Delikátní, drahokamy dekorovaná, drobná dáma, dochovaných depozit devítiměsíční dědička.

 

Slechy

Už jsem se tu jednou přiznala, že tančím ač nemám hudební sluch. Zvedám laťku a prozradím, že ač nemám hudební sluch, taky zpívám. My to u nás v rodině tak máme, víte?

Aby jste si dokázali představit ten správný level mého nezpěvu, dodám, že mě na základní škole odmítli v Lidušce, poté co jsem odzpívala Skákal pes, pro nedostatek talentu. A to jsem prosím chtěla jen hrát na flétničku. 

V době předmateřské se můj zpěv omezoval jen na krátkou dobu po požití blíže nespecifikovaného množství alkoholu. (My to u nás v rodině tak máme, víte?;)) V nové době mateřské zpívám pořád. 

Čerstvé Babetce jsem zpívala odmalinka, zejména při kolikovém/uspávacím řevu. Ona řvala, já chovala a zpívala, abych se z toho nezbláznila. Nebylo mě moc slyšet, mozek musel přemýšlet nad textem a všichni byli spokojení (řvoucí Babeta teda asi moc ne, ale zkoušela jsem všechno, zpěv pomáhal alespoň mně). 

A dnes už si zpíváme pořád, písničky z pohádek, s rádiem, dětské písničky. Babetku to děsně rozesmívá a občas už dokonce po svém přizvukuje. 

Tím jsem se chtěla dostat k jádru dnešního článku a to je, že máme rády hudbu. Dobrou hudbu, hudebnímu nesluchu navzdory :) 

A tak jsme si k mým narozeninám přály cédéčko. Jo, to kulatý, i v době internetové se to dělá a dokonce i prodává. A já jsem ho dostala! Jedná se dokonce o natolik historický počin, že je přesně druhé, co jsem kdy k narozeninám dostala. To první bylo od Backstreet Boys v časech počínající puberty. Dostala jsem ho tehdy v létě na chalupě a celý měsíc jsem na něj hleděla než jsme dojeli domů, kde jsem si ho měla na čem přehrát.

A co jsem dostala letos? Kláru Vytiskovou a její albu Home. Zasvěcenou hudební recenzi ode mě z výše zmíněných důvodů nečekejte, ale prostě nás baví. A to tak, že hodně :) 

Survival je intenzivní, Home nabíjecí, Forever osudová, Velvet sváděcí, Diggin’ Deeper zkažená, Contry Girl skákací, Stuck On You vyzývající, Down Down Down ukolébací, I Believe nadějeplná. Baví mě i domácké intro, ale závěrečný Bonus Track: Survival Mr. Moustache Remix spíše toleruji ;) 

Díky Kláro, za tvé Home v našem home :)

Indiánský bobřík

První léto s malou indiánkou je definitivně za námi. A že nám dalo zabrat :) Z odevzdaného indiánsko-babetího písklete je adeptka na náčelnici Apačů, její kvalifikace stále roste. Kolik bobříků si za první léto vysloužila? 

• Bobřík sudotoč a plazič  - samostatnému pohybu třikrát nazdar (maminka zde dostává Bobříka podlahovytírače, kterýkoli opomenutý drobeček je bez milosti sežrán)
• Bobřík ochutnávač - na odstavení to zatím nevypadá, občasné zpestření ale vítá (a Bobřík parovařič-a-potom-mixič pro maminku, jako cena útěchy, že jí to nikdo nežere)
• Bobřík literární - knihy si prohlíží, čtenému slovu naslouchá a směje se, občas je ochutnává. Jen časopisy vyhodnocuje jako brakové a škube je jak pes (zde maminka zůstává bez bobříka, ale hřeje ji u srdce, že je knihomolství dědičné)
• Bobřík lovec - kočka i pes se už musí mít před indiánkou na pozoru
• Bobřík historik - za plný počet bodů - během čtyřdenní dovolené prohlídka čtyř hradů
• Bobřík chalupář - level první, odrůda indián vesnický
• Bobřík kelišák - za nejvytahanější krk
• Bobřík roztleskávač - roste z ní oddaná sportovní fanynka, nadšeně sleduje dědu tenistu, tetu házenkářku, všechny rodinné nohejbalisty (maminka zde dostává žlutou kartu, při každém sportovním klání natočí babetí vozidlo k hřišti a na tajňačku vytáhne knihu)
• Bobřík žvatlal, prskal, prděl a brmbal - repertoár vzukových projevů stále roste a to prosím nezapomínejme na ukázkový indiánský pokřik 
• Bobřík jeskyňář - za první pobyt v podzemí
• Bobřík koupalištní - zatím podmíněně :) 
• Bonusového Bobříka lásky dostává nejen jako nejmilovanější indiánka pod sluncem, ale i za tulení a uslintané miminkovské pusinky

A ptáte se jaké je indiánské jméno naší bobříkové šampionky? Jelikož nás na svou potřebu dudlíku občas upozorní něžným hryznutím do nosu, zveme ji La que come narices, tedy Ta, co jí nosy :) 

Flashback / Loňské léto

Loučící se léto mě donutila vzpomínat na to loňské s břichem. Kam všude se pupek podíval? Aneb pokračování seriálu o tom, jak jsme se měli, když už jsme se skoro měli.

S červencem jsem se překulila do nového těhotenského období. Už mi nebylo špatně, užívala jsem si péči okolí a ukázkově odpočívala. Zase mi začalo chutnat jídlo, chutě mě přepadaly konkrétní a snadno ukojitelné. Taky jsem si ale už pomalu začala uvědomovat některé praktické následky těhotenství (i ze spaní mě například budila otázka, kudy se to dítě dostane ven). Mozek mi pomalu podvědomě zpracovával různá rodičovská, výchovná a porodní témata. Pořádkování v hlavě mělo hlavně relaxační účinek - přes den jsem zvládala uklidnit všechno, co v noci panikařilo. Tenhle svůj zenový stav mám ráda a v momentě, kdy se mi v těle nacházely mozky hned dva, dostalo celé rozjímání jiný smysl, směr i rozměr.

Srpnem jsem se dopočítala do pátého měsíce a ze svého pokročilého stavu jsem přestala být tolik překvapená. Bříško mi přiletěli pohladit Španělé, Babeťákovi rodiče i sestra s manželem. Český výlet jsme stihli jen jeden, zámek v Buchlovicích a Velehrad, a rovnou v plném počtu. Na tuhle část vzpomínám moc ráda. Pak ovšem přišla na řadu druhá část plánu - čtyři dny, Španělé a my, ve Vídni. Pamatujete jaké bylo loni vedro? Tak si ho znásobte rozpáleným městem a přijdete pár kilo živé váhy. Otekla jsem tam stylem, že jsem si jeden večer musela sundat prstýnky a pak jsem se zase oblékla až když byly Babetě tři měsíce. Uznávám, že tady jsem příliš dobrou společnicí nebyla. Nespravil to ani sachr ani opera. Rodinné dovolené jsou krásná věc :)

Už cestou domů z Vídně jsme se s Babeťákem dohodli, že si někam musíme ještě vyrazit naposledy sami ve dvou, i když jsme to v původním plánu neměli. Vídeňská eskapáda potřebovala něčím přebít. Čtyři dny na to jsme byli opět na cestě, tentokrát však na sever. Čekalo nás Baltské moře. 

Cesta byla skvělá, ubíhala, smáli jsme se Vieweghovým Pohádkám pro unavené rodiče, zpívali jsme s Lotrandem a Zubejdou. Vila, ve které jsem na tu poslední chvíli sehnala ubytování, nás příjemně překvapila. Pohodlná, prostorná, provoněná liliemi, nádherná. Pokoj s balkonem, ticho a klid. A konečně moře! A to vše v mé ideální provozní teplotě. Nikdy předtím jsem u severního moře nebyla, borovice místo palem, husté keře poseté oranžovými bobulkami rakytníku, u vstupu na pláž výstražná cedule jak postupovat, najdeme-li na pláži opuštěného tuleně. Na pláži místo slunečníků labyrint ohrádek coby větrolamů i legendární boudičky. První odpoledne na pláži jsem sebou po rychlé ledové koupačce plácla na ručník v písku - zásadní chyba! Zapomněla jsem na své babetí břicho, a nejenže to bylo velice nepohodlné, ale já jsem vůbec nemohla vstát! Babeťák odběhl někam pro pití a mě se na zádech začalo dělat špatně. Po několika velice komických pohybech jsem pokusů o inteligentní zvednutí se zanechala a potupně se převalila na břicho, hubou do písku, odtud na všechny čtyři a vstát. Babeťákovi, který se právě vrátil s limonádou, jsem na tázavý pohled, proč jsem celá od písku, když jsem se byla před chvílí koupat, suše odpověděla, že si jdeme pronajmout lehátko a že od září začínám s těhotenským cvičením. Nic nenamítal.

Pět dní uteklo jako voda. Výlety, procházky, pláž, knížky, hovory a dobré jídlo. Léto nám touhle spontánní dovolenou skončilo stejně pohodově jako začalo. Zpátky doma jsme ještě naposledy před zimou zajeli zkontrolovat chaloupku a poslední srpnový víkend nás čekalo třetí krásné svatební veselí, tentokrát ve Štramberském starém lomu. Ale od září už jsem celé to babetí líhnutí začala brát mnohem zodpovědněji, proto pokračování příště :)

Sporťačka

Přesedláno! 

Zase je to malinké miminko ve velkém kočáru. A rovnou zababušené až po nos, jízdu s nohama ven jsme stačily otestovat jen jednou. Déšť je ale taky sranda :) 

Půlvíkend ve Skorobrně

O tom, jak jsme nebyli na víkend v Brně.

Září máme krásně srážecí, po srazu středoškolských fosílií a oslavovacím srazu rodinném, přišel velice výjimečný sjezd kolejních hvězd! Že se mi na něj srazil svetr je podřadná, ovšem jazykově příhodná, okolnost.

Jelikož jsem i v této sociální skupině mateřským průkopníkem, vzala jsem s sebou všechny, až na kočku, a vyrazili jsme do Tygřího domu někam k Brnu. Tygr mému průkopnictví již se svým devítiměsíčním břichem dýchá za krk, zpětně doufám, že jsem nedělala moc velkého machra a zdržela jsem se blahosklonnému tónu zkušené matky ;) Babetka coby testovací subjekt pro očekávaného juniora prubla novou vaničku a zajela postýlku, všechno je ready. 

Bylo to skvělé. Na mé naléhání jsme i přes vzrůstající kradmý chlad zůstali po nejlepší možné grilované večeři na terase dlouho do noci a já si můžu připsat čtvrtou letní noc venku. Tolik jsem jich letos ani nečekala! Babety porážejí sociální izolaci a mají společenský život!

V sobotu jsme si cestu protáhli do centra Brna a konečně navštívili podkrovní ateliér minibyt nejlepší babetí tety. Brno i Skorobrno si nás gastronomicky rozmazlovalo, takže když nás opět po výborném mnohachodovém obědě dohonila únava i Babeťákova práce, otočili jsme to na cestu k domovu. Dámská část posádky zaslouženě vytuhla už v autě, jednočlenná pánská až doma. 

Zero waste week

Každý na mateřské trochu zblbne. Nechat se pohltit vlastní mateřskou bublinou je nebezpečně snadné. Nejprve upadnete do nejzamilovanějšího oxytocinového kouzla, ta bezbřehá fascinace vlastním potomkem veškeré šumy okolí prostě vypne. Zamotáte se do kolotoče mlíko-hovínko-spánek. Fascinace se věkem ustálí zatímco kolotoč známou automatizací zrychlí. Člověk je ale řešič od přírody, když nemá ke koumání podnět zvenčí, šťourá se v tom, co má, a dělání velbloudů z komárů mu jde jedna radost. Je potřeba nenechat si vším tím mlíkem zalít úplně celý mozek a realizovat se i jinde. (Třeba blogem, že.)

Je zajímavé, jak se většině maminek v téhle době na mateřské otevře v hlavě zelené okénko. Ne, že by ekologie byla před mateřstvím sprosté slovo, ale když osobně poznáte někoho, kdo tu jistojistě bude déle než vy samy (a shodou okolností je to ten nejdůležitější tvoreček na téhle planetě) dává všechna ta udržitelnost a šetrné zacházení s přírodou mnohem větší smysl. Dojde vám, co všechno musíte změnit, jinak jsme jako lidstvo prostě v pr... až tam.

Hluboké, že? Tyhle věci se mi v hlavě povalují už dýl, ale na povrch teď probublaly díky akci Zero waste week. Mezinárodní týden bez odpadků se koná každý rok první týden v září (upřímně, letos o něm slyším poprvé, a to jsem jednu chvíli málem ekologii vyučovala) a zapojit jste se do něj mohli přes Czech zero waste team. U holek dostanete tipy, jak na to, a proběhly i výzvy na každý den týdne. Před každým, kdo se do toho pustí a zvládne to, smekám. Já jsem do toho oficiálně nešla. Zaprvé jsem to klasicky prošvihla a zadruhé bych to prostě nedala. Ale to mi nezabrání nad našimi odpadky chvilku zpytovat svědomí.

Plínky. Jo, je to venku, jedu v jednorázovkách. A vyhovuje mi to. Babetí životní start jsem si nechtěla komplikovat a látkování jsem odkládala. Genetické předpoklady napovídaly, že by Babetka měla mít velice citlivou pokožku se sklonem k různým nepopulárním projevům. V takovém případě bych byla schopná přejít na látkové ze dne na den, nastudováno mám. Nevím, jestli se genetika přesmykla správným směrem nebo je to mou láskyplnou péčí, ale Babetka má od narození prdelku jako z reklamy. A tak se k těm látkovkám třeba dostanu až budeme trénovat nočníkochození. 

Jinak bych skromně uznala, že by naše odpadky celkem prošly, i když prostor pro zlepšení tu je vždycky. Balenou vodu kupujeme jen v nouzi nejvyšší, učím se odmítat igelitky v obchodech a tahám sebou plátěnky. Nakupuju s rozmyslem, nepotřebným věcem se snažím nabídnout hodnotnější život jinde. Jídlo ani pití si nenechávám balit s sebou do jednorázových obalů. Zuby nehty se bráním letákům do schránky, i když tady mě sužuje nepřízeň osudu i počasí - ta nálepka ze schránky mi vždycky vybledne do nečitelna nebo se ztratí úplně. Vlastně jsem ještě nesehnala takovou se, kterou bych byla spokojená - s textem ve smyslu "reklamní letáky vhazujte pouze v topné sezoně a to prosím jen ty na klasickém novinovém papíře". Nejsem skaut a oheň bez papíru prostě nerozdělám. A kdyby k tomu roznašeč letáků vždy dodal ještě balík briket...

Na závěr bych na tomto místě ráda poprosila odpadkového Ježíška o nějaký opravdu hezký, chytře členěný, designový třídící koš. Čistě zero waste family z té naší nebude, ale jako inspiraci si tuhle filozofii ráda udržím v hlavě. Jako takové blbnutí správným směrem. 

Babetí dort

Protože mám tu nejvíc milující a podporující rodinu, dochází mi slova. 

Což je u blogerky dost na pytel, že? 

Horkou sobotou jsme skočili do víru bujaření. Vešli jsme se tak tak ke třem stolům, pot i martini teklo proudem, předala se spousta dárků i překvapení a snědla se hromada dobrot. Hrál se nohejbal a plavalo se na koupališti. Babetka ve španělském modelu šla z náruče do náruče a po koupačce se účastnila ještě v pyžamku. 

Zkrátka letošní oslavu prohlašuji za velice vydařenou a příští rok teda už nic, že jo? ;) 

Plazič novodobý!

Když potřebuje, tak jede. Když nechce, tak s ní nic nehne. 

Po kom to dítě je? ;)