sobota 30. dubna 2016

Flashback / Těhotenský první trimestr - Odhalení

Druhá část vyprávění o tom, jak jsme se měli, když už jsme se skoro měli. 

Ve středu 6. května večer jsem si udělala test. Pak druhý, ten první jsem počůrala podle návodu špatně. Ale oba vyšly stejně. Zrekapitulovala jsem si uplynulý měsíc a málem mě kleplo, dítě, doufám, že máš tuhý kořínek. Nadšení se střídalo s děsem a zpátky s nadšením. Vůbec jsem nevěděla co mám dělat, to mám teď jako jet na nákup a vařit večeři? Vždyť jsem těhotná, měli by mě někam zavřít, ať se mi nic nestane? Mám žízeň, můžu ještě pít čaj? Ten tvoreček už ve mě jako je? A jak mu můžu pomoct, je mu dobře? A pak se mi zase udělalo blbě. 

Do toho přišel tvůrce a samozřejmě hned ode dveří hlaholil, co bude k večeři. Od té doby co se mé kuchařské pokusy změnily na poživatelné až chutné se po příchodu domů tváří až moc dobře naladěně :) Potřebovala jsem ještě chvilku, tak jsme zajeli na nákup a až při společném vaření jsem se odhodlala a začala. Víš jak budeš mít tento měsíc narozeniny? Já pro tebe něco mám a už to asi nevydržím. (pozn. autora: od testu uběhly dvě hodiny, jsem slepičí prdelka) Babeťákovi zasvítily oči: Ty hodinky? Materialista. Hlavně, že pokaždé tvrdí, že nic nechce :) Po předání testů s výmluvnými čárkami (zabalenými hygienicky do zazipovaného pytlíčku, přece jen jsem na to čůrala) chvilku nechápal a pak propukl v jásot a nekonečné nadšení. Hned to chtěl volat do Španělska (slepičí prdelka numero duo), ale uklidnila jsem ho, že je ještě opravdu brzy, ať počká alespoň na lékařské potvrzení. 

Pro to jsem musela jít hned v pondělí. A o víkendu jsme to stačili říct našim, musela jsem totiž odmítnout víno i otevíračku sauny. Reakce byla nádherná, oči se leskly, moje sestra hned přiletěla s prvním darem, od svatby s ním čekala na tuhle příležitost. 

První ultrazvuk už je legendární. Doktor: Vidíte tuhle černou skvrnu? Já zjihle: Ano. Doktor: Tak to není ono. Vidíte tu malinkou mlhovinu uvnitř té skvrny? Tak to je ono. A od té doby jsme si hýčkali naši malou Mlhovinu. 

S oznámením pro širší rodinu jsme si počkali na příležitost narozenin budoucího Babetího tatínka, které shodou náhod vycházely i na podepsání svatebních listin švagrové a už oficiálního švagra (ano, svatební úředničina proběhla měsíc po oslavě, říkala jsem, že to bylo trochu zvláštní). Důležité bylo, že obě rodiny, česká i španělská byli ten den pohromadě, i když každá v jiné části Evropy. Oznámení si užili obě strany, u nás se smálo (řekli jsme to u společného focení, tři dva jedna čekáme mimino!) ve Španělsku se plakalo dojetím a pak se taky smálo. A ten den mi ani nebylo blbě :) 

čtvrtek 28. dubna 2016

Kojotí story

Dnes to tedy bude o kojení, automatická oprava ale pobavila, tak si to dáme i s kojotama.

Kojení jsem před porodem vlastně neřešila, spokojila jsem se s myšlenkou, že prsa mám, tak to snad nějak půjde. (Hmm, zajímavá premisa, vybavení k porození dítěte mám taky a přesto jsem devět měsíců strávila přesvědčováním sama sebe, že to nějak jít musí.) A ono to k mému údivu opravdu šlo (kojení, s porodem to bylo horší). A jak! 

Moje prsa v kojení našla smysl bytí a prostor k vlastní seberealizaci. Kde jsou ty časy kdy jim ke spokojenosti stačilo dobře vypadat v tričku. Prsa nasadily tempo a ručičky vah se protáčely, přírůstky byly rekordní. Také se časem pěkně projevily jejich rozdílné povahy, zatímco levé prso je trochu šprtka, co musí mít co nejrychleji naděláno na maximum a pak nervózně poklepávat nožkou, pravé prso je spíš pohodářka, co se tváří, že nic nemá, ale plnou dávku dá s přehledem. Zajímavé :)

Jediným kojícím problémem ze začátku byly bradavky, to fakt bolelo. Už v porodnici jsem spotřebovala celou jednu tubu lanolinu od Aventu. Doma další tři. Teď už ji tu mám jen jako pojistku. V porodnici se jedné sestřičce moje kojení moc nezdálo, tak mi nasadila klobouček. Po výměně směny přišla jiná, zmerčila klobouček, zeptala se mě na něj a nakázala ukázat prsa. Ukázala jsem, porodnice snižuje limity intimity na minimum, a dostalo se mi pochvaly: "Takové pěkné cecíky, to nepotřebujete." No, brala jsem to jako kompliment. A tak jsem dál kojila bez kloboučku, sice se zaťatýma prstama na nohou, ale jsem za to ráda.

A malá fashion vsuvka, kojící podprsenky, to je darda! Všechno měkké, bolerkovité, nedržící. Jsem zvyklá na vyšší standard - a vyšší v tomto případě myslím doslova ;) Na hezké denní nošení to u mě vyhrála značka HotMilk (i ten název mě baví), doma mám už tři kousky, a měkké bolerkovité, které ovšem byly v nemocnici k nezaplacení, si už nechávám jen na noc. 

Za co ale ráda nejsem je, že si nemůžu vybavit první přiložení, prostě nevím. Snažím se to ale vynahradit jinýma vzpomínkama. Jak u toho slastně přivírá oči a občas si uprostřed akce dá šlofíčka. Jak si mě soustředěně prohlíží. Jak jí mlíčko dělá krásné rty - ostře vykreslenou konturu a mléčně světlý střed. Jak po jídle hází první bezděčné úsměvy. Jak se ošívá, když se jí aktuální příchuť moc nezdá. Jak si mě volnou rukou hlídá a hladí. Jak občas ztuhne a věnuje soustředěnou chvilku vylučování, aby mohla zase pokračovat. A jak si umí krknout jako starý chlap až jí to hlavu hodí dozadu :)

No a teď k těm kojotům. Kojoti prérijní tvoří páry na celý život. Samci o přízeň fenky bojují, ona si ale pak stejně vybere sama, sympatická vlastnost. Páry společně budují doupě či noru, kde se pak po devítitýdenní březosti narodí čtyři až deset mláďat. Otec už poté do brlohu nevstupuje, pouze přináší potravu a hlídá okolí (nemůžu se zbavit pocitu, že mi to něco připomíná). Matka je kojí sedm až deset týdnů, s prvními příkrmy začíná už mezi třetím a čtvrtým týdnem života. Mladý kojot je dospělý ve dvaceti měsících. Za encyklopedické údaje a obohacení kojícího mozku děkuji wikipedii :)

středa 27. dubna 2016

Ronja

Ronja, dcera loupežníka od Astrid Lindgren je naší první společně přečtenou knihou. Chyběla mi v knihovničce, jako dítě jsem ji měla jen půjčenou z knihovny, a letos jsem si ji přála najít pod stromečkem. Ježíšek mi ji nadělil v ideálním čase, takže se mi povedlo, že jsem první třetinu předčítala bříšku, druhou jsem si četla, když vedle mě čerstvoučká Babetka chrupkala, a poslední jsme dočetli spolu nahlas před spaním. A při poslední stránce jsme otočily zase na začátek, aby to slyšela celé. 


Úvahami o první knize jsem strávila nesmyslně moc času. Ronja vyhrála, protože si pamatuju, jak skvěle jsem se u ní jako dítě cítila, dokonce si pamatuji, kde jsem ji četla. Takže až se mi ve dvanácti letech malá sbalí a odejde bydlet s klukem do jeskyně, připomeňte mi, že to byl můj nápad :) 

P.S.: Kdyby to byl kluk, první kniha by byl Viking Vike. Toho Babetce seženu časem. 

úterý 26. dubna 2016

Poprvé v zoo

Ne že by z toho Babeťačka měla z hluboké korby nějaký extra zážitek, ale byla tam! :) 

Nedělní výlety u nás probíhají pokaždé obdobně. Řekneme si šílený plán, který si pak naprosto rozumně a logicky zkritizujeme až vyvrátíme (jsme totiž dospělí) a nadhodíme náhradní, abychom se nakonec stejně sebrali a vyrazili po původní trase, protože se nám chce (jo, dospělí). Důležité je, že si to užijeme, i když na nás u prázdných výběhů zalezlých zvířat padají kroupy a mě v puse tepe provrtávající se osmička. Spolu se totiž prostě máme. 


sobota 23. dubna 2016

Flashback / Těhotenský první trimestr - Netušení

Zápisy vznikající pro Babetku, abych jí mohla jednou vyprávět, jak jsme se měli, když už jsme se skoro měli. 

Duben 2015 jsme měli slavící a těšící a hlavně netušící :) V sobotu 4. vyvrcholily mnohotýdenní svatební přípravy mé drahé sousedky, ve kterých jsem i já měla svůj part a to roli paní svědkyně, na což jsem doteď náležitě hrdá a v ten den jsem byla i patřičně důležitá, organizačně posvěcená megafonem. 

O deset dní později jsme s mužem slavili třetí výročí naší první svatby několikachodovým menu v příjemné restauraci. Ještě před předkrmem však zazvonil telefon a můj muž s omluvným výrazem vyšel ven, aby nerušil ostatní hosty. Číšník přinesl první chod, domácí paštiku. Babeťák, a co jsem si všimla, tak celá jeho rodina, je velkým milovníkem paštiky, často mi ji při společných jídlech nabízejí, ale nikdy mě nenalákali, vadí mi ta typická vůně. Tak jsem tam seděla, Babeťákova paštika přede mnou, těšila jsem se na svou rybku a začala se trochu nudit. Španělské pracovní telefonáty bývají nekonečné a velice hlasité, i přes zavřené dveře jsem slyšela, že hovor ještě zdaleka není u konce. I uloupla jsem si kousek houstičky z paštikového talíře. Výborná! Seděla jsem ještě chvilku a zkoumala co jedí ostatní, protože něco tam strašně vonělo. Ano, pointa je jasná, takže vás už můžu jen ujistit, že kousíček jsem mu nechala a velice ho tím rozesmála. 

Na konci měsíce jsme letěli do Španělska, na druhou svatbu toho roku, vdávala se moje švagrová. Svatba se tomu říkalo, ale vlastně to byla jen trochu zvláštní svatební oslava. Organizace malinko vázla, ale nevadí přepili jsme to. Zajímavým poznatkem bylo, že s každou další skleničkou vína se moje španělština zlepšovala až jsem bavila široké přítomné publikum. Kolem půlnoci, ano, na mě nezvykle brzo, na mě už ale padla únava a hrozná zima a kolem druhé se mi podařilo z víru křepčivého tance vytáhnout i muže a jeli jsme domů. 

V den odletu mi bylo všelijak, nechtělo se mi do letadla. K letištní snídani jsem si objednala kakao (cola-cao je španělský národní produkt, kakao si můžete dát v každé kavárně a nikomu to nepřijde divné) a bylo to to nejlepší kakao co jsem kdy pila! Hned mi bylo líp. Prvních pár dní mi bylo pořád nedobře, až jsem si říkala, že je divné, že se nevolnosti z letadla nemůžu tak dlouho zbavit. 

Pokračování příště :) 

Přetoč!

Babetinka dnes překvapila a při večerní předkoupací nahaté chvilce gymnastiky se překulila z bříška na záda. Nebylo to moc koordinované, ale zmákla to hned čtyřikrát za sebou! Slovy mého taťky: Bravo! Takhle se bojuje o účast ve vrcholovém týmu. Pochvala jí i trenérovi :)

čtvrtek 21. dubna 2016

Hřbitovní

Do našeho města jsme se přistěhovali náhodou. V podstatě jsme píchli do mapy v místě Babeťákova pracoviště a udělali kružnici o poloměru "rozumné dojížděcí vzdálenosti". V ní jsme pak měli štěstí a natrefili na krásný byt v historické zástavbě, dokonce s vlastní zahrádkou, který měl mimochodem v původní dispozici i pokojík pro služku. Předchozím majitelům vděčíme za velice povedenou rekonstrukci, takže už sice nemáme kam ubytovat služku, ale bydlí se nám tu moc hezky.

Okolí je milé, vybavenost města dostačující, dojezdová doba do našich dalších častých míst výskytu přiměřená. Přestože jsme se ocitli v kraji bez přátel a příbuzných, opravdovou chybu na kráse tohoto místa jsem objevila až s Babetkou - není tu les! Někde tu samozřejmě je, bohužel ale ne v dochodové vzdálenosti batolete (až jednou batoletem bude :)) a v dochodové vzdálenosti nepříliš trénované maminky s kočárkem/šátkem ho stále hledám. V záloze mám ještě jeden tip, který prověřím, hned jak se zbavíme té rýmy.

Zatím tedy na výpravy vyrážíme komerčně "dolů " - do centra města a do obchodů, nebo "nahoru" za město, k cyklostezce, zahrádkám, rybníku a polím. Tady by jeden logicky čekal i ten les, zatím ale zůstává nenalezen.

Cestou nahoru musíme vždycky obejít hřbitov. Chodník podél hřbitovní zdi je nekonečný (máme opravdu velký hřbitov), strašně rozbitý a táhne se podél velice rušné silnice. Po překonání předpojatých pochybností o morbidnosti jsme začaly jezdit skrz hřbitov. Babetouš už tou dobou spokojeně chrní, nikoho nerušíme, je tam klid, ticho a stromy. Hlavní branou vejdeme a zadní brankou na druhé straně se zase tiše vytratíme.

Spousta hrobů je ještě německých, historická část hřbitova je velkolepá. Jak jedu, čtu si náhrobní kameny a představuju si jaký tu byl život před sto lety. (Tu je myšleno jako v tomto kraji, ne přímo na hřbitově, tam to moc nežije v žádné době). Myslím, že bych do té předstoleté doby zapadla, v naší se občas ztrácím. Samozřejmě bych se ale musela narodit nějakému panu továrníkovi, abych mohla být hrozně chic a emancipovaná, jako z černobílého filmu. A nosit rukavičky a klobouček.

Krátce po šestinedělí mě některé hroby rozplakávaly, teď už ale hormony zvládám krotit. A ty jména! Emilie, Augusta, Anděla, Filomena, Aurelie, Josefine, Berta, Antonie, Sophie, Cecilie, má osobní favoritka Inocencie a spousta dalších. Babetka má štěstí, že o jejím jméně měl její tatínek jasno ještě dlouho před jejím narozením (a že mě během devíti měsíců stačil zpracovat). 

úterý 19. dubna 2016

Paní Náušničková


Straka jsem, ona bude taky. Náušnice být musí. Za co bychom jinak utráceli?
 Po nástřelu jsme si fňukly obě, ale daly jsme to! 



pondělí 18. dubna 2016

Doháněcí oslava

Sobotní velké vzrůšo! Babetince jsou tři a půl měsíce, venku se počasí vyjarnilo a my došli k závěru, že dozrál čas na první velkou rodinnou oslavu. A to rovnou "doháněcí" - dodatečné gratulovaní všem oslavencům, které jsme od porodu zanedbali. A že se jich sešlo! Z dvaceti dvou hostů bylo jedenáct oslavenců, dárků jako na Vánoce. Přací proces ve stylu ulov si svého oslavence a celkově pěkný šrumec, tak to máme rádi.

Babetka coby aktivní účastník a také oslavenec (nedávno měla podle českého kalendáře svátek) vydržela s jedním zdřímnutím v šátku celý odpolední mezikojící cyklus, což jsou hezké tři hodiny čistého času. Coby neaktivní člen pak ještě další tři ležící spící v kočárku :)

Bohužel už na oslavě se mě zmocnilo neblahé tušení, že na mě něco leze a že na baleríny to minulý týden asi ještě nebylo. A jelikož mám úžasně empatické dítě, tak už to leze na nás obě. Aspoň máme příležitost vstřebat víkendové zážitky pěkně spolu v posteli.

čtvrtek 14. dubna 2016

Přes výročí k Babetě

Dnes čtvrté výročí první svatby. Na to, jak jsme datumově neorganizovaní, si to dvěma svatbama dost komplikujeme. ¡Viva la fiesta!

Hlavní hvězdou našeho života a momentálně i tohohle sdělovacího kanálu je ale naše malá Babeta, přičemž Babeta jako skutečné jméno neprošlo, tak ho má alespoň jako internetové umělecké alterego. 
A je boží, babetíme z ní všichni :)


Stále nemůžu uvěřit, že jsem si něco tak úžasného poskládala sama, pěkně buňku po buňce. Jen s trochou materiálu od tatínka ;) Asi jsem fakt dobrá. A ona je dokonalá. 



Jak je to s tou prdelí (a je to naposledy, co je tohle slovo na blogu, slibuju)

Babeta má trochu ostré starty, tak aby nedošlo k mýlce.

Náš milovaný Babeťák samozřejmě není až tam, je jen v práci, která ho naplňuje a většinou baví, ve které je vážně dobrý a která nás všechny živí. Jen je časově náročná, ale to je každá dobrá práce.

Takže si nestěžuju, jen si občas postesknu. A taky hýřím pochopením, vlídným slovem útěchy a celkově jsem prostě vtělená tolerance, nosný pilíř ve vichřici, maják na rozbouřeném moři a mírová holubice na válečném poli. Nebo tak něco. 

Co je ale nejdůležitější, společné volné chvíle, obzvláště teď s malým Babetištěm, si umíme užít na plné babetí koule

OK, tohle má být baby blog, takže koule jsou tu taky naposled, slibuju.


Babeta vyjíždí

Vždycky jsem svému Babeťákovi říkala, že s ním nebudu mít děti, protože on bude pořád v prdeli* a mně z toho hrábne. 

Už tři a půl měsíce spolu máme první malé Babeťátko, on je pořád v pr...** a, aby mně z toho nehráblo, rozhodla jsem se začít psát blog. Taky je tu možnost, že už mi hráblo a proto začínám psát blog.  
Prevence nebo terapie? Prašť jak šlahni. 

Každopádně, Babeta jede, protože jezdící Babeta je rozhodně lepší než Babeta, co nejede. 

* Omlouvám se za expresivní výraz, ale takhle jsem to říkala, zachovávám autenticitu okamžiku. 
** Opět se omlouvám za téměř expresivní výraz, od doby co jsem maminka na sobě pracuju a nemluvím jako dlaždič. Jen občas mi to ujede.