Nastalo mi období čtecího temna. Takové to prázdno po tom, co dočtete nejskvělejší fantasy za několik posledních let, není nic oproti prázdnu, které cítíte, když se to první prázdno rozhodnete vyplnit tím nejskvělejším fantasy vašeho života. Aneb, je mi třicet a přeháním jako dvacetiletá herečka :)
Jsem odpůrce čtenářských deníků, takže to vezmeme hopem. Rukama, postelí i koupelnou mi za poslední dobu prošlo několik detektivních bestsellerů i nesellerů. Dívky s něčím i někde, samoprodejní seveřani, manželé a jejich tajemství. Něco lepší, něco blbší, ale nic, co bych si musela vystavovat na poličku. (Tyhle knižní konzumovky pořizuju do čtečky nebo půjčuju. Při stahování irské detektivky od Grahama Mastertona jsem se málem vzdala třetího dílu - dejte na mě, běžte do knihovny, nehledejte to na internetu, protože se to jmenuje Červená lucerna. Nebo po tom nepátrejte vůbec, tak dobré to nebylo.) Dívky mi celkem splývají, ta ve vlaku asi dost utrpěla tím, že jsem ji četla až po té zmizelé, a ta se sněhem ve vlasech mi neutkvěla vůbec. Asi tak k mateřské paměti. Jo Nesbů mám na kontě asi pět, ale popravdě to bylo tak překombinované, že nevím, který byl který, a o čem. Na Marca od Adlera Olsena jsem se sice těšila, navnaděná předchozími díly, ale byl hrozně nešťastný a zoufalý.
Teď to vypadá, že čtu samé knihy, co se mi nelíbí. Ale říkám jim spíš momentální slabůstky :)
Shodou stěhovacích náhod a osudových setkání se ke mě dostala i kniha Marie a Magdalény Lenky Civade Horňákové. Pro mě zajímavý čtenářský experiment, kniha otagovaná štítky Historie, Román a Pro ženy působí v naší knihovně solitérně, ale už teď tam má své místo jisté. Je to taková esence ženskosti, která je pro mě něčím přitažlivá, čtivá, svá, drsná i jemná, ale nečekám, že sedne každému. V mysli spouští vodopád cykličnosti o nás, našich matkách a jejich matkách a tom, jak se v tom plácáme samy a spolu, každá jinak a přece stejně...
Přichází zásadní změna žánru - Patrick Rothfuss a jeho Kronika královraha. Jop, to je ta nejskvělejší fantasy posledních let a stojím si za tím, i když to rozhodně nebyla láska na první řádku. Mluvila jsem výš o esenci ženskosti? Tak tady na odkapávající testosteron budete potřebovat hadr. Teda časem, story začíná dobou, kdy byl hlavní hrdina kluk, ale už tady si všimnete, že problém se sebevědomím ten chlapec nemá. A pak se to zhorší, Kvothe je domýšlivý i namyšlený, i když strádá, nechává u toho vyniknout své silné stránky, nikoho nenechá na pochybách, že ví něco zásadního navíc, prostě mistr světa amoleta. Pokud mám být předjímavá, podobnými slovy si myslím, že se dá popsat i sám autor. Od první kapitoly okatě naznačuje, že on je tu šéf a vy máte sedět a číst s otevřenými ústy. Vlastní svět má mistrovsky promyšlený včetně názvosloví pro počítání času. Tím, jak to na vás hrne, a objasněním čehokoli se nezdržuje, zbytečně tlačí na pilu. Časem mu to ale prominete a čtete s otevřenými ústy. Stejně tak pominete Kvothovi charakterové slabiny, protože, mám-li zůstat u testosteronem ovlivněného slangu, je namachrovaný, ale hlavně je machr. A Patrick Rothfuss grafoman. Za šestnáct set stran dvou prvních dílů se děj pohne o pár let. Úžasná dobrodružství, která vám autor každou chvíli naznačuje, se posouvají stále do budoucnosti, o které ale víte, že není až tak vzdálená, protože se děj z velké části vypráví retrospektivně, a vy znáte současnost s dozvuky právě těch naznačovaných dobrodružství. Jelikož má jít o trilogii, přičemž onen třetí díl autor píše šestým rokem, nezbývá, než mu popřát hodně štěstí :)
Součástí série je i spin-off příběh jedné z vedlejších postav nazvaný Hudba ticha. A to je, dámy a pánové, pecka. Okamžitě zařazená na můj top seznam milovaných divnoknížek. Až na tu předmluvu, kde se autor se skromností sobě vlastní mezi řádky omlouvá za vlastní genialitu a trochu shazuje příběh i čtenáře... Jiný už nebude, takže se držím hadru a zdržím dalších komentářů.
A pak přišlo to první prázdno.
K třicetinám jsem si nadělila předsevzetí přečíst znova celého Harrynka. Chvilku jsem se odhodlávala, bála jsem se realitu dospělého mozku konfrontovat se zidealizovanými vzpomínkami, ale pustila jsem se do toho. Obávala jsem se zbytečně, je to stále od prvního do posledního písmenka dokonalé. (Samozřejmě mluvím o původní sedmidílné sérii. Onen údajný osmý nastavovaný divadelní kousek, Harry Potter a prokleté dítě, nepočítám, to je hrozný paskvil.) Takže pro všechny nevěřící Tomáše ještě jednou, Harry Potter byl, je a bude boží, přijměme to jako fakt a svět bude lepší místo.
A tím nadešlo moje aktuální nečtení.
P.S.: Na nově navrtané poličce (díky, taťko), trpělivě čeká Tobiáš Lolness. Nestahujme kalhoty, k brodu daleko!
