V novém

Už sedmnáct nocí. 

Pamatujete na mou zmínku o nechuti ke změnám? Hlásím, že už si tu pomalu zvykám. Včera nám konečně zapojili internet a ono prolomení izolační bubliny omezující můj kontakt se světem mi hned vlilo novou energii do žil. (A vítr do peněženky - nejenže testuji garanci dodávky do Vánoc některých eshopů, ale zjistila jsem, že jsme se přistěhovali do města, kde doručuje kosik.cz! Takže jsem ten svůj naplnila pivem, sektem, mlíkem a všemi těmi věcmi, které v obchodě většinou vynechávám, protože se mi je nechce tahat. Buď pochválena civilizace, na Vánoce bude pivo!). 

Bytově se tedy teď nacházíme v rané skorofázi - máme skoro hotové podlahy, skoro všechny dveře, skoro hotovou koupelnu, skoro vybavenou kuchyni, skoro zapojenou elektřinu... Ale, všechny životní funkce rodiny jsou zajištěny, tak jsem si na chvíli dovolila odložit roli stavbyvedoucího a dělat zase fulltime maminku. 

Babetka je momentálně v líbezném, mírumilovném a k zulíbání roztomilém vývojovém stádiu známém pod výrazy jako terrible twos, období vzdoru či první puberta. Její nálada se mění rychlostí modních trendů v Paříži a výšky i hloubky jejích emocí dosahují hodnot mimo všechny známé stupnice. Navíc si začala uvědomovat své silné a mé slabé stránky. V praxi to znamená, že v momentě, kdy něco důrazným, diskuzi nepřipouštějícím hlasem zakážu, a nádavkem přihazuju respektující vysvětlení, se na mě začne křečovitě usmívat, hladí mě malá, malá a dává pusu, aby dosáhla svého. Hérečka. 

Krabice

Dobrý den pane doktore (jemný záškub v pravém oku), zhoršuje se to (jemný záškub v pravém oku). Všude vidím krabice. Pořád a pořád krabice (jemný záškub v pravém oku). Stavím z nich hory. Hory a hory krabic (dva jemné záškuby v pravém oku). Přemisťují se, když si myslí, že se nedívám (vyděšený nepřítomný pohled). 

Taky mě pronásleduje ambivalentní vztah k izolepě (jemný záškub v levém oku). Nedá mi spát. Mám neodbytný pocit, že ji nesnáším (jemný záškub v levém oku), přitom obě víme, že bez ní nemůžu být (dvojitý záškub v levém oku). Čím bych jinak svazovala ty krabice, aby mi neutíkaly?(Vyděšený nepřítomný pohled.)

Proč píšu, co píšu, a proč nepíšu

Vydat se nesmělým krokem k dráze blogomamky mi trvalo dlouho. Původní cíl, vypustit mysl od plínek a hovínek do světa víceméně spisovné češtiny, aby se z toho jeden, který je stále sám doma, nezbláznil, se ukázal nejen jako motivačně dostačující ale překvapivě i udržitelný. 

S Babetkou to v téměř dvou letech už zdaleka není jen o plínkach (i když kvůli žádanému přechodu k civilizovanějšímu vyprazdňování to vypadá, že je). S ní je prostě prča. Doma spolu nestrádáme, jen se nám děje taková divná věc, že se nám hrozně rychle střídají dny. 

Takže teď píšu, fotím a uchovávám drobné momenty, předtím než mi je čas semele a mozek poplete. Třeba to, jak má teď dlouhé vlasy, ze je češeme na palmičku s hůů a po mytí vyžaduje foukání fůů, po kterém se jí zezadu k ofince přidá vlnka, takže má účes na Trumpa. Že potřebuje mít stále aktuální informace o chybějících členech smečky (babi?děda?baf baf?teta?). Že miluje telefonování a nerozlišuje rozdíl mezi klasickým a videohovorem. Že už teď bývá zoufalá, když jí obleču šaty, které ona nechce. 

Je děsně společenská, vůbec se nestydí. Volá na pana číšníka mňam mňam, s paní knihovnici (už má vlastní průkazku do knihovny) vede dlouhé debaty, paní prodavačku jedním pohledem ukecá, aby jí vzala na ruce a ona tak dosáhla na pastelky na vyšší polici (pak zahlásí dolů a dík). Když vidí kartonovou krabici, zkušeně konstatuje pán - ví že balíky nám nosí páni, co zvoní na zvonek. 

K jídlu potřebuje navíc i potravu duševní, pohádku nebo knihu (miluje Peppa Pig a vehementně se jí dožaduje, nevýchovně většinou podlehnu). Ač mám nervy ze železa, když je toho moc, dokáže mě neuvěřitelně rozčílit, což je mi pak líto. Umí nadšeně spolupracovat stejně jako se trucnout a šprajcnout. Doma chce asistovat se vším a miluje samostatné úkoly (podej mi prosím lopatku a smetáček, jsou v koupelně vedle pračky - a deset vteřin na to slyším, jak zapla pračku - řekla jsem přece pračka, no ne?). 

Pořád chce hrát kdeje?-není-tadyje! s čímkoli i sama se sebou a hrozně se u toho řehtá. Někdy zajde za roh a bafne, většinou se ale tak těší, že bafne předtím než se schová. Umí najít stejné obrázky v pexesu, když ho není hodně. Když chce, podaří se jí se vysvléknout z bundy, mikiny a kalhot.

Uff, no je toho strašně moc, co se u nás teď děje. A proč o tom víc nepíšu? Protože taky kromě toho, kolik toho Babeta dělá, toho taky spoustu nedělá. Třeba nespí. Po o, což by se mi hodilo, ale ani večer, kdy by to už jeden od prcka očekával. A protože stěhování - v tom jedeme furt a nejhorší nás ještě čeká - a protože Harry Potter, ale o mně zase příště. 

Jingle Jingle Baby!

Je to tady! Dýl už to v sobě držet nevydržííím! Jingl Jingle Baby! 

Čas vánočních kouzel letos oficiálně začal dnes ve 13:23, když jsem objevila vánoční album The Beach boys a v momentě, kdy jsem se takto vánočně roztančila kuchyní, zazvonil kurýr s balíkem vánočních a adventních knížek z bookdepository. Ve filmu by v tu chvíli jako podkres zvonili rolničky a nad vchodovými dveřmi by mi vyrašilo jmelí (a kurýr by se na mě vrhnul?:)). Ve skutečnosti stačilo, že mi zimou venku zimou zčervenal nos a v kombinaci s vysmátou náladou si pan kurýr musel myslet, že jsem takhle při poledni pěkně pod parou :) 

Do Štědrého dne zbývá ještě 45 nocí, ve kterých mě čeká třídění, balení, stěhování, vybalování, malování tady i tam, a při kterých je samozřejmě mimochodem potřeba si užít všechny předvánoční náležitosti. Ještěže jsem takový kliďas, jednoho by to mohlo i stresnout. 

Stres za hlavu a do uší vánoční Beach boys - já myslím, že už mě do konce roku nic nerozesměje víc. 

Na sever II.

A dnes o tom dokonalém ubytování...

Představte si starý zámeček, v jistém stupni rekonstrukce. Pak si představte pohodlnou starou chalupu, pel mel nábytek, tu a tam kutilský počin. Obě představy zkombinujte a přidejte k tomu přiměřené množství volně pobíhající drůbeže, stodolu s opravnou veteránů, stodolu, kterou se prohnala pořádná party, a pak prostě ještě několik dalších stodol. Jo a hřiště na rugby, to musí být. Scenérii zasaďte do krásného parku z podzimní kolekce, s rybníčkem i loďkou, potůčkem a mosty. Všechno v malé vesnici dva skoky od našich hranic. No a máte to :) 

Hrdý majitel toho všeho (tedy bez té vesnice) nás s péčí ubytoval, při prohlídce vedl výklad a v sobotu nás překvapil pozváním na večeři. Tam se, včetně nás, sešli tři multilingvní rodiny, celkem devět dětí mluvící asi sedmi jazyky. Všechny ale našly společnou řeč bez problémů. U Babetky se o to alespoň pokusily - v jednu chvíli se mě jeden starší zámecký klučík přišel anglicky zeptat, jak se v naší řeči řekne: "Nebouchej mě do hlavy", aby to pak zkomoleně použil na tu naši rozdováděnou uličnici, která v té chvíli balancovala na vrcholku složeného koberce hozeného přes pohovku. Nebyl chudák ani v polovině, když od ní do té hlavy dostal ještě jednou. Zmateně si ke mě pak přišel postěžovat, že teda neví, jakou řečí ta naše malá mluví, ale že tahle to asi nebude. 

Na sever I.

Když se z letní vikendovky stane podzimní výprava

Na Polsko máme díky našemu babymoonu něžné vzpomínky. Jeho dostupnost z moravskoslezského kraje je lákavě výhodná a když najdeme interesantní cíl a dokonalé ubytování, není co řešit, jedeme! 

Oním interesantním (a velice fotogenickým, o to jde aktuálně v našich výletech především) cílem byl zámek Moszna. Když jsem si zpětně, pro potřeby tohoto příspěvku, četla, co o něm píší internety, asi by mě nenalákal. Nebo nalákal a pak bych byla zklamaná - přízvisko "polský Disneyland" bych mu určitě nehádala. Zámek jsme navštívili na začátku října za velice proměnlivého počasí, v kase se choulila pokladní, jinak nikde nikdo. Nevím tedy, jak v létě, ale po sezoně se žádný Disneyland nekoná. 

Na zámku se můžete ubytovat i najíst, my zvolili to druhé a z okna honosné jídelny pozorovali déšť volně přecházející z mrholení do strašného lijáku a zpět. S rozjívenou Babetou, která bavila všechny rekreující se důchodce, nám čas hezky utíkal. Po jídle a nutném nákupu pohledů se venku vyjasnilo a my si mohli zámek obejít dokola se sluncem v zádech. Úžasný park, kde by se taky jistě fotilo jedna báseň, si musíme nechat na příště. Jen co jsme sedli do auta, obloha na nás zase začala padat v kusech.