Hřbitovní

Do našeho města jsme se přistěhovali náhodou. V podstatě jsme píchli do mapy v místě Babeťákova pracoviště a udělali kružnici o poloměru "rozumné dojížděcí vzdálenosti". V ní jsme pak měli štěstí a natrefili na krásný byt v historické zástavbě, dokonce s vlastní zahrádkou, který měl mimochodem v původní dispozici i pokojík pro služku. Předchozím majitelům vděčíme za velice povedenou rekonstrukci, takže už sice nemáme kam ubytovat služku, ale bydlí se nám tu moc hezky.

Okolí je milé, vybavenost města dostačující, dojezdová doba do našich dalších častých míst výskytu přiměřená. Přestože jsme se ocitli v kraji bez přátel a příbuzných, opravdovou chybu na kráse tohoto místa jsem objevila až s Babetkou - není tu les! Někde tu samozřejmě je, bohužel ale ne v dochodové vzdálenosti batolete (až jednou batoletem bude :)) a v dochodové vzdálenosti nepříliš trénované maminky s kočárkem/šátkem ho stále hledám. V záloze mám ještě jeden tip, který prověřím, hned jak se zbavíme té rýmy.

Zatím tedy na výpravy vyrážíme komerčně "dolů " - do centra města a do obchodů, nebo "nahoru" za město, k cyklostezce, zahrádkám, rybníku a polím. Tady by jeden logicky čekal i ten les, zatím ale zůstává nenalezen.

Cestou nahoru musíme vždycky obejít hřbitov. Chodník podél hřbitovní zdi je nekonečný (máme opravdu velký hřbitov), strašně rozbitý a táhne se podél velice rušné silnice. Po překonání předpojatých pochybností o morbidnosti jsme začaly jezdit skrz hřbitov. Babetouš už tou dobou spokojeně chrní, nikoho nerušíme, je tam klid, ticho a stromy. Hlavní branou vejdeme a zadní brankou na druhé straně se zase tiše vytratíme.

Spousta hrobů je ještě německých, historická část hřbitova je velkolepá. Jak jedu, čtu si náhrobní kameny a představuju si jaký tu byl život před sto lety. (Tu je myšleno jako v tomto kraji, ne přímo na hřbitově, tam to moc nežije v žádné době). Myslím, že bych do té předstoleté doby zapadla, v naší se občas ztrácím. Samozřejmě bych se ale musela narodit nějakému panu továrníkovi, abych mohla být hrozně chic a emancipovaná, jako z černobílého filmu. A nosit rukavičky a klobouček.

Krátce po šestinedělí mě některé hroby rozplakávaly, teď už ale hormony zvládám krotit. A ty jména! Emilie, Augusta, Anděla, Filomena, Aurelie, Josefine, Berta, Antonie, Sophie, Cecilie, má osobní favoritka Inocencie a spousta dalších. Babetka má štěstí, že o jejím jméně měl její tatínek jasno ještě dlouho před jejím narozením (a že mě během devíti měsíců stačil zpracovat).