Let

Aneb dolce vita v přímém přenosu...

Nebudeme si nic nalhávat, už jsem zažila i klidnější lety. Třeba tehdy, když malým letadýlkem z Ostravy cloumaly turbulence...

Letiště bylo v pohodě, spousta lidí na dohled udržuje naši společnici bdělou a příjemnou. Na prioritní vstup kamkoli si taky jeden lehce zvykne. Ale nasoukat se do těsného prostoru letadla a ještě se tam připoutat, to už bylo moc. Z Vídně do Frankfurtu byl řev jen občasný a snesitelný, všechna nachystaná rozptylovadla fungovala podle plánu. Pauza ve Frankfurtu byla akorát na jídlo a na prolezení dětského koutku. Let do Bilbaa ale nabral zpoždění, hodina značně pokročila a Babetka spustila sirénu. Naštěstí byl let poloprázdný, takže si ji Babeťák připnul do nosítka a chozením v uličce ji uklimbal. Zoufalá siréna se spustila až opět při nuceném připoutání při sestupu. Všichni okolní spolucestující měli naštěstí pochopení, pro Babetku úsměvy a pro nás rodiče dokonce i slova útěchy. Z Bilbaa nás čekala ještě hodina a půl cesty autem, ale tenhle dopravní prostředek naštěstí akceptuje, takže si konečně odpočinula.

K rodičům jsme dorazili kolem jedné ráno, Babetka na chvíli ožila, aby kolem druhé zase padla. Bylo toho na nic moc, několikrát se ještě vzbudila s pláčem. Během následujícího dne a noci se ale režim zase ustálil a bylo dobře. A tak jsme mohli začít španělovat :)