Císařovna

Komu ještě není jasné o čem to dnes bude, ať snad raději ani dál nečte.

S blížícím se výročím Babetčina narození jsem se rozhodla, že je potřeba v sobě některé věci konečně uzavřít. Kupodivu mě k tomu nakopl evaluační rozhovor s Babeťákem, kde mě pochválil, že mu nepřijdu jako úplně hysterická matka (ano, to byl kompliment), ale že moc nepobral tu scénu, co jsem tropila v nemocnici na Martina (jak nám Babeta vypadla z postýlky). Tam uznávám, že otěže přebraly ochranitelské pudy. A jelikož jsem se předtím nikomu se svým problémem nesvěřila, tak nikdo bohužel netušil, o co opravdu jde a proč se chovám jako... ehm, tak přehnaně.

Že náš porod nešel úplně podle plánu, už jsem se zmínila. Sama mám ještě kolem těch prvních osmnácti hodin spoustu otázek a pochybností, které už mi nikdo neobjasní, ale to je asi úděl prvorodiček. Poté, co padlo rozhodnutí o nutnosti císařského řezu, se mi ulevilo i přitížilo. Svět se zrychlil a přišel střih. Probudila jsem se sama na setmělém sále, s prázdným břichem i srdcem. Nemohla jsem se pohnout a nekonečné minuty jsem čekala. Prvního příchozího (který nepřišel za mnou, ale pro něco v místnosti) jsem se zeptala, kde mám dítě a muže. Věta "Jsou spolu a v pořádku, ještě spěte," mě na několik dalších minut opravdu ještě uspala, druhé probuzení ovšem nebylo o nic lepší. Vyřazená z provozu jsem Babetku poprvé viděla až za několik hodin, a popravdě jsem jí moc pozornosti nevěnovala, nějak ke mě nepatřila, venku z břicha byla nová a cizí. Dodnes mě tenhle pocit hrozně mrzí. Opravdu k sobě jsem ji dostala až zase za několik hodin. A pak zase. A pak zase. Pořád nás kontrolovaly bílé pláště, spojovaly a zase rozdělovaly. Naštěstí hormony zapracovaly, laktace i sací reflex fungovali a ono nejkouzelnější a nejsilnější pouto světa se vytvořilo.

Asi tím, že jsem u porodu nebyla duchem přítomna a že mi Babetka byla vlastně "dána" lékaři (kterým jsem samozřejmě za všechno vděčná), mě dodnes straší představa, že ji mám jen půjčenou, že mi ji zase někdo může vzít.

A přesně tahle představa mě ovládla, když jsme s Babetkou museli zůstat v nemocnici na rutinní pozorování. A tak se stalo, že jsem na pokraji panického záchvatu poslouchala slova útěchy úplně mimo téma mého strachu a mým nejbližším jsem tak přišila nejednu vrásku (ze strachu o moje duševní zdraví) a sobě z ostudy kabát za titul hysterky roku. Všechno navzdory faktu, že jsem celkem rozumná osoba, která si svoje strachy řeší sama. Jen tenhle se mi trochu vymknul, ač deset měsíců potlačován.

Jak se hojí císařská jizva se mě ještě několik dalších měsíců po porodu ptal kde kdo, bohužel jsem se ale styděla převést řeč na úplně jiné bolení. Finální poučení pro sebe ještě hledám, ale vy určitě víc mluvte, i o trapných obavách. Ve vyhrocené situaci se pak třeba nebudete chovat jako... ehm, přehnaně.

Přitom ale neříkám, že všechno bylo špatně. Najdou se i zapamatování hodné momenty, které si ráda uchovám. Třeba jak mi praskla voda a k mému překvapení pořád tekla. S jakým klidem, soustředěním, odhodláním a pokorou jsem jela do porodnice. Jak mi Babeťák v tom ošklivém pokoji vybalil všechno, o čem jsme si mysleli, že budu potřebovat (a kromě půlnoční sušenky a pytlíku levandule jsem nic nepoužila). Jak si vedle mě lehl, dýchal mi za krk a prožíval se mnou první kontrakce. Jak jsem ho s těžkým srdcem poslala spát domů a jak šťastná jsem byla, když se tam nad ránem ještě za tmy zase objevil. Jak jsem klimbala v křesle, hladila bříško a domlouvala Babetce. Jak jsem se snažila odpoutat svou mysl někam daleko pytlíčkem voňavé levandule z chalupy. Jak mi ve sprše praskla gumička, kterou mi před několika lety koupila sestra a o které si při každé možné příležitosti stěžovala, jak nesmyslně byla drahá. Jak jsem si pak v noci Babetku konečně pořádně prohlédla. Jak jsme spolu oslavily prvního Silvestra. Jak jsem ji natřásla v záchvatech smíchu s prvními návštěvníky. Jak jsme si se začaly užívat.