Nošenec

V těhotenství jsem nošení neplánovala a tak ani naše cesta k němu nebyla úplně přímočará. (V těhotenství jsem celkově moc věcí po termínu porodu neplánovala, pro jistotu.) Zaprvé, protože jsem věděla, že pokud to přežiju, všechno ostatní už pak "nějak půjde", a zadruhé, protože jsem měla pocit, že toho tvorečka, kterého jsme zanedlouho měli doma uvítat, přece vůbec neznám a nevím, co mu bude vyhovovat, slušet, nebo co bude mít rád (vysvětlující poznámka pro podobně mateřsky neznalé jako jsem byla já: vyhovuje jí to, co vyhovuje mně, má ráda, když je se mnou, a sluší jí absolutně všechno). 

O nošení jsem měla mlhavé povědomí, ale připadalo mi zbytečně složité, místy sektářské a celkově nic pro mě a zimní miminko. Už v nemocnici ale dostaly moje záda zabrat takovým způsobem, že je nošení novorozence na rukou po nocích ztichlým bytem dodělalo během pár týdnů. Vzbudila se ve mně potřeba ulehčit práci rukou a zad a přitom nepřijít o kontakt s Babetidlem. Vydala jsem se tedy na lov a ulovila lehce kontroverzní nosítko Stokke. Dnes už vím, že to není ideální ergonomické nosidlo (Babetka z něj velice rychle vyrostla, už se v něm nedalo dosáhnout úplně ideální nosící polohy), přesto jsem s ním ty první týdny byla velice spokojená a stojím si za tím, že zachránilo má zubožená záda, jelikož je opravdu skvěle ergonomicky řešené pro záda nositele. Takže dlouhodobě se tato investice nevyplatila, přesto v ten moment představovala záchrannou úlevu k nezaplacení.

Pocit zažívaný při nošení je velice návykový, blízkost a vzájemné očichávání spustí extra dávku oxytocinu a oběma je blaze. Brzy jsem poznala, že nám Stokke přestává stačit, velikostně i esteticky. Přece jen, je to (jako většina nosítek, dámy prominou) celkem komplikovaně přetechnizované heblo a elegantně jemného looku s ním dosáhnete těžko. S tříměsíční Babetkou jsme vzaly šátkování na milost a přes počáteční rozpaky mu postupně propadly.

Dlouho jsem si vystačila s elastickým šátkem. Na elasťáka byl dost pevný a jednobarevný (v našem případě starorůžový) design zůstával nadčasový. Babetka ale rostla a těžkla a bylo nutné přejít na další level. Ze záplavy všemožných barevných kombinací jsme jako první vybraly jednoduchou růžovku, kterou brzy doplnila úplně jinak (a lépe) růžová kráska, záhy přebitá rozkošnými (světlunce růžovými) slony. Pak už bylo růžové dost a dostal se ke mě smaragdově zelený fešák. Zahanbeně uznávám, že jsem se nechala trochu unést a odteď začínám růžové stádo rozpouštět (nebo alespoň dál ředit, mám zálusk na něco modrého, co by Babetince ladilo k očím, a nebo něco podzimnějšího.. už to dělám zase, že? Časté střídání čehokoli přitom ale vůbec není můj styl, na pravé lásky jsem držák, jen co je najdu..). 

Babeťák záviděl, ale vázat se nenaučil, takže mnohem lépe informovaní jsme pořídili další nosítko, květovanou skvělou Tulu. Tady se investice rozhodně vyplatila! "Pro jistotu" ji máme s sebou prakticky neustále. A já, i když už vážu obstojně, rekordy v rychlost nelámu. Na občasné poskočení do obchodu v ulici nebo k sousedce vypomáhá ring sling, krátký šátek s kroužky, který se váže jen na jedno rameno. 

Všechny nosící technické pomůcky ale jsou stále jen technické pomůcky, bez ohledu na barvu či materiál. To, co dělá nošení naprosto úžasnou záležitostí, leží daleko mimo materiální svět. 

Tento týden se v mnoha městech slaví Mezinárodní týden nošení dětí. Nepovažuji se za odborníka ani stoprocentní "nosnici" (strašné slovo), takže žádné osvětové moudro na závěr nepřijde. Dokonce, jelikož jsem proti extrémům obecně, mám trochu chuť přijít na nějaký plánovaný "nosící pochod" s kočárkem. Rovnováha musí být.