Flashback / Cvičení a ambasáda

Páté pokračování příběhu ze série "jak jsme se měli, když už jsme se skoro měli". Tentokrát o tom, jak jsme to začali brát vážně a jak jsme se snažili "nakulturnit" se do zásoby. 

Září jako by do mě vlilo novou krev (nebo mi jen začalo téct do bot?), měla jsem energie na rozdávání. Po letní epizodě na pláži (nečetli jste minulý díl? Napravte to tady), jsem se opravdu přihlásila na těhotenské cvičení. A protože nejsem troškař (a neumím se rozhodovat), tak jsem se rovnou přihlásila i na gravid jógu a kurz předporodní přípravy. Na cvičení pro těhotné pod vedením výborné fyzioterapeutky jsem si pokaždé mákla, až mě to samotnou překvapilo, bez dozoru by mě takové prostocviky v mém stavu asi ani nenapadly. Lektorku i kurz zpětně hodnotím velice kladně. Naopak si teď uvědomuji, že gravid jóga mě trochu zklamala. Z tanečních hodin jsem zvyklá na určitou ladnost a kontinuitu pohybu, pozice doladěné do detailu. Tady to bylo spíše pomalé protahovací cvičení, i když ne špatné. Byla to moje první zkušenost s odborně vedenou jógou, takže se necítím na hluboké soudy, ale příště bych radši zkusila jiný kurz. 

Do kurzu předporodní přípravy jsem vstupovala s velkými obavami, celý porod se přede mnou začal s krátícím se rokem nebezpečně zhmotňovat. Naštěstí ho ale vedly dvě úžasné duly, mluvily otevřeně, věcně, a ve mně konečně začala sílit myšlenka, že to dám. Připravím si porodní plán, budu mít vybroušenou teoretickou přípravu a prostě to dám (tohle přesvědčení mi dokonce vydrželo až do první pořádné kontrakce). Dozvěděla jsem se opravdu hodně informací, které už teď ale bohužel nejsem schopná z kojícího mozku vydolovat. Až se bude jednou historie opakovat, tyhle dvě duly si rozhodně zase ráda poslechnu. To jediné a všeříkající, co si od nich pamatuji (a z čeho je postupem času i moje nová mantra), je: "Tělo není debil." Úžasně uklidňující věta :) 

O mé sílící potřebě kulturní potravy ducha jsem zavčasu informovala blízké okolí, takže mi, k mé velké radosti, byly k narozeninám naděleny lístky na balet Spící krasavice v Olomouci. Usazeni na balkoně jsme se nechali unést. Krásné to bylo (i když trochu kratší to být taky mohlo;)). A abych se cítila jako tuplovaná primadona, tak mě v říjnu ještě Babeťák vyvezl na recepci španělské ambasády do Prahy. Och, představená všem hlavám pomazaným jsem cudně klopila oči k vypouklému bříšku, culila se jako měsíček na hnoji a nenápadně vyhlížela židli a něco k jídlu :)