Aneb mateřská realita, měsíc desátý
Jestli jsem si někdy bezdětná představovala, jaké je být "dětná", tak se ta představa realitě ani nepřiblížila. Nemohla, protože to, jak pětkrát denně ohříváš jídlo, které nikdo nejí, to si představíš (jsme opět v odmítací fázi). Dlouhé procházky s kočárkem, čtení pohádek u postýlky a nekonečné stavění komínů z kostek si taky představíš. To, že ti den uteče mezi přebalováním a kojením, bez toho aby sis všimla, že máš pořád ještě pyžamové kalhoty, mlíkem protečené tričko a dopingovou čokoládu pod nosem, si s trochou fantazie taky živě představíš. Sílu emocí, co u toho prožíváš, tu si ale nepředstavíš. Opojně euforické stavy, když se na tebe ten malý člověk usměje (nebo když usne!), naprosté zoufalství, když mu něco je, nadšení a pýcha, když se naučí nějaký nový trik.
Když se zadaří a rodinné soukolí klape jako namazané, všichni jsou ve stejnou dobu relativně čistí, najedení a vyspaní, cítíš se, jako bys právě objevila svoji superschopnost.
A pak přijde separační úzkost. Babeta o ničem neví, mluvím o svojí separační úzkosti. Nic patologického, jen prostě nejsem ráda bez ní. A to i když řve a je protivná (tam občas potřebuju minutku na vydýchání, ale stejně ji chci poblíž). Bez ní jsem bezprizorní. A tak jsem nešla na Kluse. Místo skvělého koncertu jsem si dala taneček s lžičkou bloumající bezcílně kolem zavřené pusinky, klasickou tříhodinovou uspávačku proloženou stavěním komínů určených k demolici a bylo mi dobře. Divný, já vím. Ještě to zpracovávám.
Žádné komentáře:
Okomentovat