Loučící se léto mě donutila vzpomínat na to loňské s břichem. Kam všude se pupek podíval? Aneb pokračování seriálu o tom, jak jsme se měli, když už jsme se skoro měli.
S červencem jsem se překulila do nového těhotenského období. Už mi nebylo špatně, užívala jsem si péči okolí a ukázkově odpočívala. Zase mi začalo chutnat jídlo, chutě mě přepadaly konkrétní a snadno ukojitelné. Taky jsem si ale už pomalu začala uvědomovat některé praktické následky těhotenství (i ze spaní mě například budila otázka, kudy se to dítě dostane ven). Mozek mi pomalu podvědomě zpracovával různá rodičovská, výchovná a porodní témata. Pořádkování v hlavě mělo hlavně relaxační účinek - přes den jsem zvládala uklidnit všechno, co v noci panikařilo. Tenhle svůj zenový stav mám ráda a v momentě, kdy se mi v těle nacházely mozky hned dva, dostalo celé rozjímání jiný smysl, směr i rozměr.
Srpnem jsem se dopočítala do pátého měsíce a ze svého pokročilého stavu jsem přestala být tolik překvapená. Bříško mi přiletěli pohladit Španělé, Babeťákovi rodiče i sestra s manželem. Český výlet jsme stihli jen jeden, zámek v Buchlovicích a Velehrad, a rovnou v plném počtu. Na tuhle část vzpomínám moc ráda. Pak ovšem přišla na řadu druhá část plánu - čtyři dny, Španělé a my, ve Vídni. Pamatujete jaké bylo loni vedro? Tak si ho znásobte rozpáleným městem a přijdete pár kilo živé váhy. Otekla jsem tam stylem, že jsem si jeden večer musela sundat prstýnky a pak jsem se zase oblékla až když byly Babetě tři měsíce. Uznávám, že tady jsem příliš dobrou společnicí nebyla. Nespravil to ani sachr ani opera. Rodinné dovolené jsou krásná věc :)
Už cestou domů z Vídně jsme se s Babeťákem dohodli, že si někam musíme ještě vyrazit naposledy sami ve dvou, i když jsme to v původním plánu neměli. Vídeňská eskapáda potřebovala něčím přebít. Čtyři dny na to jsme byli opět na cestě, tentokrát však na sever. Čekalo nás Baltské moře.
Cesta byla skvělá, ubíhala, smáli jsme se Vieweghovým Pohádkám pro unavené rodiče, zpívali jsme s Lotrandem a Zubejdou. Vila, ve které jsem na tu poslední chvíli sehnala ubytování, nás příjemně překvapila. Pohodlná, prostorná, provoněná liliemi, nádherná. Pokoj s balkonem, ticho a klid. A konečně moře! A to vše v mé ideální provozní teplotě. Nikdy předtím jsem u severního moře nebyla, borovice místo palem, husté keře poseté oranžovými bobulkami rakytníku, u vstupu na pláž výstražná cedule jak postupovat, najdeme-li na pláži opuštěného tuleně. Na pláži místo slunečníků labyrint ohrádek coby větrolamů i legendární boudičky. První odpoledne na pláži jsem sebou po rychlé ledové koupačce plácla na ručník v písku - zásadní chyba! Zapomněla jsem na své babetí břicho, a nejenže to bylo velice nepohodlné, ale já jsem vůbec nemohla vstát! Babeťák odběhl někam pro pití a mě se na zádech začalo dělat špatně. Po několika velice komických pohybech jsem pokusů o inteligentní zvednutí se zanechala a potupně se převalila na břicho, hubou do písku, odtud na všechny čtyři a vstát. Babeťákovi, který se právě vrátil s limonádou, jsem na tázavý pohled, proč jsem celá od písku, když jsem se byla před chvílí koupat, suše odpověděla, že si jdeme pronajmout lehátko a že od září začínám s těhotenským cvičením. Nic nenamítal.
Pět dní uteklo jako voda. Výlety, procházky, pláž, knížky, hovory a dobré jídlo. Léto nám touhle spontánní dovolenou skončilo stejně pohodově jako začalo. Zpátky doma jsme ještě naposledy před zimou zajeli zkontrolovat chaloupku a poslední srpnový víkend nás čekalo třetí krásné svatební veselí, tentokrát ve Štramberském starém lomu. Ale od září už jsem celé to babetí líhnutí začala brát mnohem zodpovědněji, proto pokračování příště :)
Žádné komentáře:
Okomentovat