Nestíháme a přitom se máme ale úplně pohodově. Srpen aka blogozahálející sezona je za námi a my stále nezpomalujeme. Dochází nám víkendy.
Každý rok na sklonku léta, když stromy chytnout lehce nažloutlou podzimní předzvěst, si uvědomíme, co všechno jsme ještě chtěli tohle léto zažít. A tak plánujeme, domlouváme se, měníme plány a doufáme v horké babí léto.
Neustále balím a vybaluju, u našich si nechávám stále víc věcí, abych tam za čtyři dny zase dovezla plné tašky. Jíme venku, potkáváme se a předáváme si pohledy z cest, chodíme plavat víc než za celé léto (Babeta kouká z kočárku, celá zatnutá, studená voda ji stále neláká). Oslavujeme zapadlé události. Zažíváme blogově nepublikovatelná dobrodružství ;)
A, bohužel, připravujeme se na zimu. Mražák mám nacpaný domácími příkrmy, nakoupili jsme podzimní čepice, vybíráme nejvíc ladící barvu punčošek, řeším dilema, jestli nosící bunda nebo zateplovací kapsa, a pomalu začínám dumat nad Vánocemi. Spousta naprosto zásadních totálních blbostí, že?
Malá indiánka se naučila, v pravém duchu indiánského léta, indiánský pokřik. Baví s ním sebe i nás. Novou oblíbenou aktivitou si prokládá i kojení, přikládáním ruky se v tomhle případě nezdržuje a použije, co je nasnadě. No nevím, co by řeči našeho kmene řekl Vinnetou.
Trochu mě vyděsila informace, že od mé maturity už uběhlo deset let. Třídní sraz mi některé středoškolské pocity vrátil tak živě, že jsem své dvě deci lokla na jeden zátah jako za starých časů. Moje alkoholová odstávka znervózňuje i mé nejbližší, při plánování oslavy našich třicátin, vyslovili obavu, jestli do té doby naladím formu. Nenaladím, mám neblahé tušení, že po prvním pivu si to druhé zavážu do šátku a zmizím.
Žádné komentáře:
Okomentovat