Babetě přibyla v úsměvu čtvrtá perlička a já si můžu zase oddechnout. Už je zase zlatíčko a navíc symetrické.
Jedna z mála věcí, díky kterým vešlo do historie mé rodné městečko, je i úsloví, že se k nám chodilo "na móresy". Ve druhé polovině 16. století zde stála škola Jednoty bratrské a mladíci panských rodů, jakož i nadaní mládenci z lidu, se sem sjížděli řemesla, umění, modlitby i vybrané chování studovati. A protože jsme lidé kulturní, na dobré móresy tu dbáme stále, tak mě babička nedávno zarazila ve vyprávění, když jsem jí s jistou hrdostí v hlase sdělovala, jaké komplimenty sklízí Babetuška od Španělů. Z jejích modrých očí jsou u vytržení a halasně pějí ódy na její krásu. A to je právě kámen úrazu, že je někdo krásný, to se totiž podle dobrých móresů a mojí babičky neříká. Můžeme si to myslet, špitnout si to mezi sebou, nahlas ale radši ne. Španělé u nás na móresech nebyli, takže těm budiž odpuštěno :) Za mě moc hezká připomínka hodnot, na které dnes rádi zapomínáme, nemyslíte?
Takže já teď jdu té svojí čtyřzubé holčičce úplně potichounku špitnout, že pro mě je ta nejkrásnější na světě. Vy se mějte a na móresy dbejte.
Žádné komentáře:
Okomentovat