Dům nad mořem, levotočivý svět a sůl
Nová vlna právě sbírá sílu, žene se kupředu, pěnou narazí do kamení a zmizí pode mnou, pod naším domem na pilířích. Stojím v okně našeho dočasného Airbnb bytu a radostí tancuju dupáka, to je energie!
Takhle blízko moře jsem ještě nebydlela. Dům není žádná karibská chajda, na betonových pilířích se tyčí hned čtyři patra. My obýváme byteček úplně dole, pod nohama se nám při přílivu přetahují vlny a při odlivu se ukáže soukromá pláž. Vyjeli jsme si s babetí přímořskou babičkou a je nám fajn.
Mundaka je pitoreskní městečko na baskickém pobřeží, uvnitř biosférické rezervace Urdaibai. Jeho legendami opředený původ zahrnuje lodě s princeznami, zatímco za jeho dnešní tvář reprezentují spíše opálení, do půl těla vysvlečení, větry ošlehaní muži s velkými... prkny :) Surfaři samozřejmě, toho - mimo-sezonního - času spíše od hlavy po paty v neoprénu. Ani tak to nebyl špatný pohled, co si budem říkat. V Mundace mořské proudy vytváří výjimečný jev, levotočivou vlnu a to rovnou největší, v Evropě určitě a možná i na světě. I když tady si nejsem jistá, jestli už nemluvit v minulém čase, průmyslové úpravy mořského dna zavinily, že dnešní vlny už dávno nedosahují minulé slávy.
Nevím jestli atmosféra městečka, jak jsme ji zachytili při naší návštěvě my, byl právě stesk po lepších časech nebo jen nabírání dechu před novou sezonou, každopádně působila lehce omšele, starosvětsky bezstarostně až líně a nostalgicky. Kdyby tohle městečko bylo surfař, tak ten divoký typ, který už poznal, že to jde i bez značkových hader, bez bíle natřeného nosu a bez slunečních brýlí. Mělo by prošedivělé vlasy i vousy slepené solí, vrásky kolem hlubokých očí a po jednom pivu zasněný pohled.
Žádné komentáře:
Okomentovat