Kojotí story

Dnes to tedy bude o kojení, automatická oprava ale pobavila, tak si to dáme i s kojotama.

Kojení jsem před porodem vlastně neřešila, spokojila jsem se s myšlenkou, že prsa mám, tak to snad nějak půjde. (Hmm, zajímavá premisa, vybavení k porození dítěte mám taky a přesto jsem devět měsíců strávila přesvědčováním sama sebe, že to nějak jít musí.) A ono to k mému údivu opravdu šlo (kojení, s porodem to bylo horší). A jak! 

Moje prsa v kojení našla smysl bytí a prostor k vlastní seberealizaci. Kde jsou ty časy kdy jim ke spokojenosti stačilo dobře vypadat v tričku. Prsa nasadily tempo a ručičky vah se protáčely, přírůstky byly rekordní. Také se časem pěkně projevily jejich rozdílné povahy, zatímco levé prso je trochu šprtka, co musí mít co nejrychleji naděláno na maximum a pak nervózně poklepávat nožkou, pravé prso je spíš pohodářka, co se tváří, že nic nemá, ale plnou dávku dá s přehledem. Zajímavé :)

Jediným kojícím problémem ze začátku byly bradavky, to fakt bolelo. Už v porodnici jsem spotřebovala celou jednu tubu lanolinu od Aventu. Doma další tři. Teď už ji tu mám jen jako pojistku. V porodnici se jedné sestřičce moje kojení moc nezdálo, tak mi nasadila klobouček. Po výměně směny přišla jiná, zmerčila klobouček, zeptala se mě na něj a nakázala ukázat prsa. Ukázala jsem, porodnice snižuje limity intimity na minimum, a dostalo se mi pochvaly: "Takové pěkné cecíky, to nepotřebujete." No, brala jsem to jako kompliment. A tak jsem dál kojila bez kloboučku, sice se zaťatýma prstama na nohou, ale jsem za to ráda.

A malá fashion vsuvka, kojící podprsenky, to je darda! Všechno měkké, bolerkovité, nedržící. Jsem zvyklá na vyšší standard - a vyšší v tomto případě myslím doslova ;) Na hezké denní nošení to u mě vyhrála značka HotMilk (i ten název mě baví), doma mám už tři kousky, a měkké bolerkovité, které ovšem byly v nemocnici k nezaplacení, si už nechávám jen na noc. 

Za co ale ráda nejsem je, že si nemůžu vybavit první přiložení, prostě nevím. Snažím se to ale vynahradit jinýma vzpomínkama. Jak u toho slastně přivírá oči a občas si uprostřed akce dá šlofíčka. Jak si mě soustředěně prohlíží. Jak jí mlíčko dělá krásné rty - ostře vykreslenou konturu a mléčně světlý střed. Jak po jídle hází první bezděčné úsměvy. Jak se ošívá, když se jí aktuální příchuť moc nezdá. Jak si mě volnou rukou hlídá a hladí. Jak občas ztuhne a věnuje soustředěnou chvilku vylučování, aby mohla zase pokračovat. A jak si umí krknout jako starý chlap až jí to hlavu hodí dozadu :)

No a teď k těm kojotům. Kojoti prérijní tvoří páry na celý život. Samci o přízeň fenky bojují, ona si ale pak stejně vybere sama, sympatická vlastnost. Páry společně budují doupě či noru, kde se pak po devítitýdenní březosti narodí čtyři až deset mláďat. Otec už poté do brlohu nevstupuje, pouze přináší potravu a hlídá okolí (nemůžu se zbavit pocitu, že mi to něco připomíná). Matka je kojí sedm až deset týdnů, s prvními příkrmy začíná už mezi třetím a čtvrtým týdnem života. Mladý kojot je dospělý ve dvaceti měsících. Za encyklopedické údaje a obohacení kojícího mozku děkuji wikipedii :)