Pondělní safari procházka, aneb proč je dobré bydlet v cizím městě :)
Dnešní procházka měla jasný cíl, rozchodit nové semišky. Hledání lesa tím vypadlo z programu, boty jsou světle béžové, bylo potřeba se držet asfaltu a vypadat civilizovaně. Na cizím městě je skvělé, že je stále co objevovat a procházka se snadno může zvrhnout v dobrodružnou objevnou výpravu (koloniální choutky asi chytám od manžela, ten to má přece jen zakódované v genofondu). Na základě dnešní výpravy tedy slavnostně definuji novou trasu, pracovní název - dolů a doleva.
Po překonání počátečních nesnází (rozuměj rušná silnice a úzký chodník) jsem se mostečkem přes potok plný rybek dostala mezi tak pěkné milé malé domky a chaloupky, že už jsem jen hledala, kde si zapíchnu ceduli "Tady bude Babetino". Úzká cesta se klikatila mezi domy, zahrady, podél potoka, tu strom, tu skála, výletnická idyla kousek od baráku. A pak najednou koukám a v potoce kousek ode mě pan čáp. (Samozřejmě, že jsem už dřív čápa viděla, jen mě překvapil a byl fakt blízko a fakt velký!) Čapím krokem se vydal proti proudu potokem a já s kočárkem vedle něj cestičkou. Hotové blízké setkání třetího druhu. Tak jsme se spolu chvilku loudali stejným směrem, byl tak blízko, že jsem slyšela čvachtání jeho nohou i klapot zobáku, když zahlédl pod hladinou něco chutného. Pokusu o ještě intimnější kontakt zabránily semišky, byly sice ze slevy, ale na skok do potoka pořád ještě dost drahé.
Po čapím dostaveníčku mě nabuzenou kolonizačním úspěchem opět u původního mostečku dostihla zvědavost. Když jsem na něco tak pěkného narazila na jedné straně, co pak musí být na druhé? Tam byly cestičky hned dvě! Jedna vzhůru divočejší asfaltkou, jedna podle potoka divočinou. A já tam v těch nových botech! No jasné, prozkoumala jsem obě, aspoň už vím, jak blbě se čistí semiš.
Nahoru to byl jen kousek kolem zahrádky s koněm a dvěma poníkama, cesta končila malým hřbitůvkem na kopci s výhledem. Pěkné místo, my hřbitovní holky to umíme ocenit. Cestička divočinou byla tajemnější, potok nabral nečekaných rozměrů dokonce s obřím splavem. Kam až bych se po ní dostala jsem ale nezjistila, najednou to kolem mě začalo být všechno tišší a ponurejší a u první vybydlené polorozpadlé stavby, když jsem začala nadskakovat při každém prasknutí větvičky, jsem to zbaběle otočila a metla zpátky, hlava nehlava, semišky nesemišky.
Trocha adrenalinu hned při pondělku, tento týden se ještě máme na co těšit!
Žádné komentáře:
Okomentovat